Klára v Ugandě: Můj první business trip

O tom, že jedu na týden pryč, jsem se dozvěděla hodinu před odjezdem – v neděli ve dvě odpoledne. Naštěstí jsem byla tou dobou doma, takže jsem zrušila všechny plánované aktivity, v rychlosti naházela pár věcí do kufru a společně s kolegyní Cathrine a řidičem jsme vyrazili do města Soroti. Cestou nás zastavil policista, a i když neshledal žádný problém na autě ani v dokladech, vyžádal si úplatek. Konkrétně řekl, že venku je taaak horko a že má žízeň. Já bych z toho nepochopila, že chce peníze, ale Cathy hned věděla, o co jde. Dali jsme mu 2000 šilinků a frčeli dál. Kolem deváté večer jsme konečně dorazili do hotelu v Soroti.

Následující ráno jsme se dostavili na místo, kde se konal workshop. Šlo o regionální dvoudenní workshop k prevenci, diagnostice a léčbě HIV/AIDS u dětí a náctiletých, který jsme pořádali společně s ministerstvem zdravotnictví. Ministerstvo svolalo neziskové organizace, které se v této oblasti v regionu angažují, zástupce jednotlivých okresů, pediatry, zdravotníky a HIV pozitivní teenagery. Cílem workshopu bylo poskytnout regionu nové informace a statistiky; získat relevantní feedback k tomu, co v jednotlivých okresech funguje a co ne; a především s nimi identifikovat slabá místa a následně vytvořit akční plán na další měsíce.

Workshop měl začít v osm, ovšem tou dobou nás tam bylo pouze pět – já s Cathrine a zástupci ministerstva. První účastníci dorazili v 11 hodin, v 11.30 jsme se rozhodli nečekat dál a workshop zahájili. Každý jsme se měli představit, říct, kde pracujeme, jakou pozici zastáváme a zda jsme single nebo ne! To se ukázalo jako celkem slušný ice breaker, takže až budu pořádat nějaký workshop v Čechách, taky tím začnu. Pak jsme se společně pomodlili – to by se v Čechách myslím neuchytilo.

Zejména feedback od HIV pozitivních teenagerů byl přínosem. Dozvěděli jsme se, že některé matky nedávají svým dětem léky, ale místo toho je přidávají prasatům a dobytku do krmení – ti prý po lécích na léčbu HIV/AIDS lépe tloustnou a dají se pak prodat za víc peněz. Samozřejmě se jedná o léky poskytované nemocným zadarmo. Antikoncepce prý zase výborně funguje na kuřata. Jen pro ilustraci, v průměru má ugandská žena sedm dětí (a převážná většina mých kolegů má děti dvě, takže na vesnicích to bude v průměru tak třináct kousků). Z toho logicky vyplývá, že kromě těch kuřat zřejmě nikdo antikoncepci neužívá.

Taky mi při obědové pauze Vinnie z Ministerstva zdravotnictví vyprávěla tenhle příběh, co se jí před pár lety skutečně stal:

Jednoho dne večer přišla Vinnie domů a zjistila, že v pokoji není sama. Na posteli ležel látkový uzlíček. A v něm novorozeně. Rysy toho miminka něčím připomínaly Viniinu sousedku. Doposud si sice nepovšimla, že by snad sousedka byla těhotná, ale přesto první kroky vedly do jejího příbytku. Když se však po ní v domku sháněla, nikde nikdo. Zmizela i se svými věcmi. Hodně divné...Ten večer byla osmnáctiletá Vinnie doma bez rodičů. Vůbec netušila, co se řvoucím miminem dělat, ale naštěstí dostala spásný nápad, že mu dá vlažnou vodu s cukrem. To pomohlo! Celou noc nespala a netrpělivě čekala na rozednění. Ráno chlapečkovi sehnala nějaké hadříky a vypravila se sehnat mu rodiče. Věděla, že se sousedka vídala s jedním klukem, který pracoval na trhu. Našla ho, on však samozřejmě otcovství popřel. Nakonec ještě Vinnie dostala hromadný pojeb od trhovců, že ona je ta nezodpovědná matka, která si užívá s kde kým a pak se ani nechce postarat o vlastní dítě. Skončila na policii. Policie se ptala na jméno chlapečka, tak Vinnie vymyslela Iklai Emma. Aby jí policie uvěřila, že to není její dítě, musela jim ukázat svoje ploché břicho. Policie po pár hodinách našla matku Iklai Emmmy (opravdu to byla ta sousedka) a přinutila ji postarat se o chlapečka. Teď už mu je 5 roků a co Vinnie ví z doslechu, po dvou letech ho matka opustila a naštěstí se „pochlapil“ jeho otec, se kterým teď Iklai Emma vyrůstá.

V úterý večer jsme navštívili Cathrininu rodinu, která bydlí ve vesnici Obulamu za Soroti. Lidi tam pořád bydlí v původních domech – tzv. manyattas. Rodina mé kolegyně je pokroková, takže vedle tradiční manyatty mají postavený i zděný domek. Samozřejmě tam nemají elektřinu ani přívod vody – využívají solární energii a pro vodu chodí k několik kilometrů daleké pumpě. Moc vřele mě přivítali a dostaly jsme na uvítanou čaj a buráky.

Další den ráno Cathrine na trhu nakoupila 3kg masa, 3 kg cukru, 20 mýdel, prací prášek, 5 kg brambor, přibližně 50 plantainů (slané banány, ze kterých se vaří matooke kaše – viz odkaz), 3 kg cibule, 3 kg rajčat, 1 kg zázvoru a 5 kg banánů. To všechno jsme dovezli její rodině. Jejich štěstí z jídla se nedá slovy popsat. Mrkněte na fotky...

Zleva Cathy, její dědeček, já, Cathyina maminka/teta (v kmeni Iteso, ke kterému tahle rodina patří jsou pro děti mámou i všechny máminy sestry), Cathy babička a nějaká tetka