středa 8. března 2017

Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 3



29.12.2016
Auto je opravené. Tedy mělo by být...Nicméně ještě není konec.  Po výměně motoru a chladiče nešlo mechanikům zaboha nastartovat. Až po telefonickém detailním návodu  mého opraváře z Kampaly se to po několika hodinách podařilo.


Nadšeně míříme ke rwandským hranicím. Chceme pryč z Ugandy. Plánujeme, jak dojedeme do Kigali a večer si zajdeme na drink do známého Hôtel des Mille Collines (Hotel Rwanda). Jak už to tak ale  během této naší  výpravy bývá, všechno je jinak.
Na hranicích kluky odmítli do Rwandy pustit. Nemají předem vyřízená víza a na místě o ně nejde zažádat. Kluci si správně už v Čechách zažádali elektronicky o East Africa Visa (platí v Ugandě, Rwandě a Keni) a žádost jim byla schválena. Jenomže na letišti v Ugandě udělali úředníci chybu a místo víz East Africa jim vystavili jednovstupové vízum do Ugandy. Na to jsme přišli už dřív, když se mi kluci chlubili, že zaplatili jen 50 USD místo 100 USD. Říkali jsme si, že je to jednoduché, že jim jistě to East Africa vízum dají při výstupu z Ugandy. Jenže v Africe není jednoduché nic. Byrokracie je byrokracie a hlavně, víte jak to dopadá, když dáte blbci funkci.... Kluci se snažili přemluvit jak celníky ugandské, tak celníky na rwandské straně. Ti však byli muži na svém místě. Neoblomní jako skála.
Už jsme pochopili, že naši výpravu se snaží zhatit nějaké temné síly, ale i přes to všechno jsme se nevzdali! Vymysleli jsme, že místo do Rwandy vstoupíme do Tanzánie (kde se dají zařídit víza na počkání) a hned zase zpátky do Ugandy, kde si kluci vyřídí East Africa víza na vstupu. Že nechápete? To je v pohodě, pochopitelný to moc není, ale šlo o to, jen najít kličku v těch neuvěřitelnejch byrokratickejch pravidlech. Tak jo, vracíme se od rwandské hranice a míříme do Tanzánie. Jenže, zlá magie je znovu tady. Brzdy jsou v háji. Jako že auto vůbec nebrzdí!!! Uf, ještě, že máme ručku a za volantem sedí borec Dolejšák. Co teď? Je tma, takže uděláme jediné možné. Odstavíme auto z cesty a jdeme to zaspat. Ráno se vracíme zpátky k nejbližší benzínce a necháváme tu brzdy vyměnit.  Navíc se nám nějak nezdá zvuk motoru. Už je toho nějak moc!  Otevíráme tedy slivovici  abychom zbystřili mozky a zahajujeme válečnou poradu. Shodli jsme se, že se zhrzení vrátíme do Kampaly, auto tam necháme odpočívat v pokoji a vyrazíme dál s Land Cruiserem z půjčovny. Místo do Tanzánie pojedeme na druhou stranu, do Keni. Tomu našemu fáru, byť už snad má vyměněné skoro všechno, co se vyměnit dalo, nevěříme. 

Cestou se zastavujeme podívat se na svatbu, kde jsme moc vřele přivítáni a pohoštěni. Se zaujetím sledujeme a obdivujeme bravurního zpěváka a tanečníka „na volné noze“ J



Ráno v sedm nám v Kampale vezou auto z půjčovny. Nečekaně jsou u mě doma včas, ale místo sjednaného Land Cruisera řidič dorazil s osmimístnou dodávkou s nízkým podvozkem, se kterou na safari fakt nemůžeme. Land Cruiser prý nebyl, tak dovezli tohle. To je jako Babica... Když nemáte kečup, tak tam dejte hořčici. Věřte, nevěřte, nezbývá nám  nic jiného, než to opět risknout s naším autem.  Necháváme opravit menší závadu na motoru a vyrážíme ke keňským hranicím.  Dalším otazníkem je, zda kluci dostanou víza na počkání na hranicích s Keňou. Cestou nás čtyřikrát staví policie a snaží se nám dát pokutu za: předjíždění na plné čáře, jízdu bez trika (kluci, ne já J), jízdu bez pásů, vysokou rychlost, rozbité zadní okno. Nakonec pokutu nedostaneme, ale v jednom případě musíme uplatit policisty penězi a v jednom případě sušenkami.
Večer přijíždíme do keňského města Kisumu, kde budeme slavit Nový rok. Město je jedno z nejodpornějších, které jsem zatím v Africe viděla. Před každým obchodem stojí hlídač s puškou, lidi na nás pokřikují, necítíme se tam dobře. Ale nacházíme pěkný hotel s bazénem a barem na střeše, kde se propijeme až k půlnoci a ráno prcháme pryč do přírody, do vysněného keňského cíle, národního parku Masai Mara.



Cestou se nám, světe div se, rozbíjí auto. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, opět odešlo řízení! Všichni tři kluci jsou opravdoví borci, takže se pouští do opravy sami.


Pačák už na to sere....

Místní Masajové nám pomáhají sehnat náhradní díly (samozřejmě se speciální přirážkou pro bělochy) a za dvě hoďky pokračujeme dál, aby se nám za další půl hodinu řízení zase rozbilo J. Pačák sedá s Masajem na motorku a jede sehnat další potřebné šrouby. Kolem půlnoci konečně přijíždíme k hranicím parku. Ráno dokupujeme zásoby vody, já plním sázku (mňoukáním musím koupit bochník chleba :-)) a překračujeme hranice parku. Kocháme se a kocháme, tak se teď trochu kochejte taky.
















Když začalo zapadat sluníčko, napadlo nás, že bychom měli začít hledat cestu ven z parku. I když jsou lvi, levharti a gepardi moc krásní a fotogeničtí, noc s nimi se nám trávit nechtělo. Jenže, vůbec jsme netušili, jak se dostat ven. Měli jsme k dispozici jen obrázkovou mapku, na které nebyly značené cesty, natož aby na rozcestích byly nějaké ukazatele.  Začalo se stmívat, spustil  se slejvák a my pořád bloudili a bloudili... když kde se vzal, tu se vzal,  objevil se kouzelný děděček – Masaj. Vezl německé turisty do jedné z nedalekých luxusních lodgí. Ukecali jsme ho, že nás nechá za drobný peníz kempovat u sebe v areálu . Dovezl nám piva, vyklidil nám místo v garáži, abychom se skryli před deštěm a dal nám ochutnat tradiční masajskou večeři. My jsme mu na oplátku dali ochutnat český lunchmeat a vepřovku. Povídal nám o masajských tradicích a zvycích. Nejvíc nás zarazilo, že věrnost nehraje v jejich kultuře velkou roli. Masajské ženy  běžně spí se sousedy. Prý proto, aby měly jistotu, že jejich rod nevymře (kdyby byl náhodou manžel neplodný).  Nebo „náš“ Masaj udělal dítě kamarádce (má ženu a dítě) proto, že chtěla dítě a neměla partnera. Manželka to samozřejmě neví.
Další den jsme si zase užívali safari. Dostali od rangera pokutu za jízdu na střeše a za to, že jsme vylezli z auta udělat si tuhle fotku.



Večer jsme si našli tohle nádherné místo na spaní.



Já s Honzou jsme postavili stan a Dolejšák s Pačákem zatím jeli pro dřevo. Když se vrátili, oznámili nám, že jedou do tři kilometry vzdálené vesnice pro pivo a že budou za čtvrt hoďky zpátky. Nevím, co mě osvítilo, ale vzepřela jsem se.  Pro pivo chci jet já s jedním z kluků. Ze tří kilometrů bylo nakonec kilometrů osm, navíc doslova cestou necestou. Do toho přišla silná bouřka – vítr a kroupy byly tak silné, že nebylo vidět na krok, museli jsme zastavit a čekat, až to přejde. A neuhodnete, co se nám  opět přihodilo!  Uhodli jste? Ano, rozbilo se nám auto. Ve vesnici byl naštěstí obchod s náhradními díly a borec Pačák, posílený zkušenostmi načerpanými očumováním předchozích oprav, závadu takřka profesionálně odstranil. Místo čtvrt hodiny jsme byli pryč dvě a půl a celou tu dobu jsme s Pačákem přemýšleli, jak jsou na tom asi kluci. Nechali jsme je tam jen se stanem, v kraťasech a tričku, bez jídla, bez mobilu. Doufali jsme, že tu šílenou bouřku přečkali a že si je žádné zvíře nedalo k večeři. Když jsme se vrátili, kluci byli promrzlí na kost a vyprávěli nám, jak se na ně přišly podívat zebry a pak hyeny. Vůbec se prý nebáli, kde jsme... Jo a málem bych zapomněla, mise nakonec byla úspěšně naplněna. Piva jsme dovezli v pořádku!
Z Masai Mara jsme se začali pomalu vracet zpátky. Cestou jsme se zastavili v oblasti Kakamega, kde rostly „tři prdele“ čaje.



Jelikož Dolejšák prohrál sázku, musel jeden celý den sloužit Honzovi. Když jsme překračovali hranice z Keni zpátky do Ugandy, musel si obléknout tento krásný obleček a dojít si v něm pro razítko do pasu. Překvapivě ho nezavřeli (v Ugandě je homosexualita trestaná doživotím).



Naše další zastávka byla u vodopádů Sipi.




Večer jsme si zahráli Kenta a zase se vsadili. O to, že dvojice, která prohraje, bude nosit další den na čele nakreslený kosočtverec. Prohrál zase Dolejšák a Honza (fotka radši není).
Naší poslední zastávkou byla Jinja, kde jsme sjížděli na raftech Nil (obtížnost 5). Byl to masakr. Naštěští jediný utopenec z naší výpravy bylo GoPro, které upadlo Dolejšákovi z helmy při jednom z pádů z raftu.








Konec!!! Díky, díky a čau!