Jiný kraj, jiný mrav, jiný právní systém

O ugandském policistovi, který při sepisování mé výpovědi do sebe vyklopil lahev bílého vína jsem psala minule.  Jelikož mě místní policie nepřestává bavit, dneska s Vámi budu sdílet další zážitky.

Den po incidentu na místo činu přijela pro změnu policistka. Na rozdíl od policisty, se kterým jsem měla co do činění v neděli, měla zuby, takže jsem jí i celkem rozuměla.  Navíc nechtěla žádný alkohol, jen vodu, takže na mě hned ze začátku udělala dojem. Vyzvala mě, abych jí popsala, co se stalo. Když jsem odkazovala na svou výpověď podanou a sepsanou včera, odvětila mi, že to policista sepsal špatně, a že to chce slyšet ještě jednou. Celý kolotoč  jsem tedy absolvovala znovu.  Požádala jsem ji o vydání policejního protokolu o krádeži (bez něj nedostanu náhradní cestovní doklad).  Řekla mi, že protokol bude hotov další den (v úterý)  a že jí mám zavolat, než si pro něj pojedu.

Když jsem policistce v úterý dle domluvy volala, sdělila mi, že protokol bude až ve čtvrtek.  Ve čtvrtek odpoledne mi volal syn paní domácí. Prý si vzal týden dovolenou, aby mohl pomáhat policistům vyřešit můj případ. Trochu mě překvapilo, že mě kontaktuje on a ne policie, ale už se přestávám divit.  Policistka prý chtěla napsat protokol, ale jelikož neměla k dispozici informace o hodnotě ukradených věcí, nemohla.  Požádal mě tedy, ať mu sepíšu seznam ukradených věcí včetně jejich hodnoty a pošlu mu ho. Seznam ukradených věci včetně jejich hodnoty jsem předala tomu bezzubému policistovi v den krádeže - očividně sdílení dokumentace u ugandské policie nefunguje. Naštěstí jsem seznam měla vyfocený v telefonu kolegyně, takže jsem ho poslala synovi paní domácí znovu.  

V pátek jsem se dozvěděla, že k tomu, abych obdržela policejní protokol, musím se dostavit na policejní stanici pro formulář a následně jet zaplatit na speciální úřad poplatek ve výši 60,000 ugandských šilinků (cca 450 Kč).  Následně musím s potvrzením o jeho úhradě zpátky policejní stanici, kde dostanu protokol.

V pondělí ráno jsem se slavnostně vydala s potvrzením o zaplacení poplatku na policii. Dostalo mě, jak policejní stanice vypadala - polorozpadlý dům; policisti seděli venku na zemi; před stanicí prodával stánkař rolex (místní specialita); před stanicí prala v lavóru nějaká dáma oblečení; všude kolem spousta lidí pokřikujících něco v gandštině.  Škoda, že nemám foťák. Přikládám tedy alespoň printscreen z google maps, který sice nevykresluje přesně to, co popisuju, ale pro představu stačí.

Nebylo mi jasné, kdo je v tom hloučku lidí policista a kdo civilista, jelikož nošení uniformy je tu asi dobrovolné. Naštěstí jsem celkem rychle poznala policistku, se kterou jsem jednala (podle růžových bot, které měla na sobě i minule). Předala jsem jí jednu ze dvou kopií potvrzení o zaplacení, ale policistka mě požádala i o druhou kopii. Jestli ji chci prý okopírovat, musím za kopii zaplatit. Vysolila jsem tedy 2,000 šilinků.

Když policistka donesla protokol, sdělila mi, že je napsaný rukou a že ho teprve musí přepsat do počítače. Jelikož ale na policejní stanici nemají žádný počítač, musíme jít do internetové kavárny. Za použití počítače a tisk samozřejmě musím taky zaplatit. Dalších 3,000 šilinků. Jen pro ilustraci, daň z příjmu fyzickych osob je tu 35% oproti našim krásným 15%.

Když jsme se s vytištěným protokolem vrátili zpátky na stanici, směla jsem si protokol poprvé přečíst. Vedle špatně vyhláskovaného mého křestního jména chyběla na protokolu jakákoliv zmínka o tom, že mi byl odcizen pas a iphone. Dále jsem se na protokolu dočetla že „Osoby AB a CD ukradli to a ono“ (foto protokolu viz níže).

To už mě nadzvedlo ze židle. Kluci jsou už přes týden ve vězení, bez toho, aby existovaly důkazy, že věci ukradli oni, nebo že v tom měli prsty. A aniž by proběhlo soudní líčení, policistka je označila za zloděje. Jen tak náhodou jsem se dozvěděla, že soudní líčení proběhne následující den. Aniž by mě kdokoliv předvolal pro podání svědectví. Právní systém má tady hodně mezer. Všechno je relativní. Zaplať pán bůh za ten náš.

Přinutila jsem policistku, aby protokol přepsala. To znamenalo další cestu do internetové kavárny a dalších 3,000 šilinků. Po dvou hodinách přecházení mezi stanicí a internetovou kavárnou a postávání na slunci (židle nemají) jsem konečně dostala na protokol štempl a hurá pryč.

První víkend plný zážitků

Tenhle příspěvek jsem chtěla věnovat tomu, proč jsem v Ugandě a co tady budu dělat. Jelikož jsem ale o rozepsaný článek přišla, rozhodla jsem se dnes napsat o něčem úplně jiném a pro vás čtenáře možná zajímavějším...

První víkend v Kampale byl plný nových zážitků – napsala jsem první článek na blog, zajistila si připojení k internetu, našla si s kolegyní pronájem, nakoupila dobré a levné pivo. Prostě paráda. V neděli večer jsem tohle nadšeně povídala mamce na Skypu. Během hovoru vypadl proud. Kamarádi, co v Africe žili, mě předem upozorňovali, že tohle je tady naprosto normální. Zarazilo mě ale, že v domku domácích (jen pár metrů ode mne) se svítilo. Chvilku jsem čekala, jestli proud nenaskočí, ale nic se nezměnilo. Šla jsem se tedy domácích zeptat, co s tím. Chtěla jsem zamknout dveře, ale v zámku nebyl klíč (asi jsem ho položila někde uvnitř a nechtělo se mi ho v té tmě hledat). Vzhledem k minimální vzdalenosti i vzhledem k tomu, že náš společný pozemek je obehnán vysokou zdí, vyrazila jsem jen tak zeptat se, co je s elektřinou. Domácí nebyli doma. Otevřel mi jeden z mladíků (pomocná síla) a řekl mi, ať mu dám dvě minuty. Nechtělo se mi na něj čekat, takže jsem se otočila a hned se vracela (tzn. byla jsem pryč cca půl minuty).

Už z dálky jsem měla pocit něčeho  podezřelého. Když jsem se přiblížila k bungalovu, zasvítily na mě oči a pak už jsem viděla jen obrys postavy zdrhat ze dveří s mými věcmi úzkou uličkou mezi domkem a plotem. Začala jsem volat o pomoc a rozeběhla se za ním. Do té uličky se mi za ním ale nechtělo – nevěděla jsem, jestli nemá zbraň nebo nůž. Jenom jsem křičela a čekala, až mi někdo přijde na pomoc. Až po chvíli se objevili ti dva kluci od domácích a já si naivně myslela, že se za zlodějem rozběhnou. To jsem se ovšem mýlila. Tvářili se vyděšeně  a jen opatrně pomalými kroky obešli dům. Nikoho samozřejmě neviděli...

Přišla jsem o notebook, 3 mobily, úplně nový foťák, objektiv, doklady, peníze, kreditky a co je nejhorší, ten zmetek mi sebral i pas. Klíč se nenašel, takže jsem se dovtípila, že když jsem mluvila na Skypu, zloděj mi vypnul proud, šlohl klíč ze zámku (větrala jsem) a čekal, až vyjdu ven...

Po cca 15 minutách dorazil na místo činu pan pojicajt. Se samopalem v ruce. Udělal kolečko kolem bungalovu a na nic nepřišel. Neměl ani psa.  Protože jsem slušně vychovaná, nabídla jsem mu pití (vodu, což je dle křížovek nejzdravější nápoj). On ale  neprojevil žádné nadšení pro zdravou výživu a ptal se, co všechno mám k pití. Vyžádal si bílé víno. Nalila jsem mu skleničku. Během sepisování mé výpovědi (ručně na pomačkaný kus papíru) se neostýchal sám si dolévat. Než odešel, zeptal se, co s tím zbytkem v lahvi (nechal tam cca 100ml). To už jsem opravdu žasla, ale s úsměvem mu odvětila, že si zbytek může samozřejmě odnést s sebou. Nebyl překvapen a lahev si se samozřejmostí odnesl. Aspoň, že poděkoval...

Z bungalovu jsem se ještě téhož večera vystěhovala do vedlejšího domečku ke kolegyni Charlotte, která tam měla volný pokoj. Tam budu do příštího víkendu, kdy se společně stěhujeme do podnájmu.

Já poslední dny řeším, jak dostat nový pas, jak se dostat k mým bankovním účtům, telefonním číslům atd. Podle výsledku jednání se všemi institucemi to vypadá, že jsem první občan ČR, který je dlouhodobě v zahraničí a něco takového se mu přihodilo. Na veškerých telefonních linkách bank a telefonních operátorů mě posílají do háje s tím, že mi nemohou pomoci, protože kartu mi do zahraničí poslat nemohou; přístup do internetového bankovnictví bez kódu, který mi chodil na telefonní číslo, nedostanu; na novou sim kartu poslanou do Ugandy můžu taky zapomenout. Navíc si  bez pasu neotevřu ani tady bankovní účet, takže nápad, že by mi mamka poslala peníze sem a já používala místní kartu, také není realizovatelný. 

Třešničkou na dortu je už jen to, že se pro nový pas budu muset otočit v ČR, protože nejbližší ambasáda v Nairobi mi pas vystavit nemůže. Nejbližším zastupitelským úřadem s touhle pravomocí je ten v Addis Abebě. Musela bych tam letět dvakrát a pro zhoršenou bezpečnostní situaci by mě tam místní zaměstnavatel ani nepustil.

Jo, a ty dva kluky, kteří ten večer byli sami doma a měli pozemek hlídat, zavřeli do cely předběžného zadržení. Prý v tom mají určitě prsty. Já si samozřejmě nejsem jistá, ale tady se s tím nepářou a když mají podezření, očividně podezřelého hned zabásnou.

Takže závěrem něco pozitivního - komu se po mně stýská, před Vánoci nejspíš budu v Praze :-)...

Přílet

V neděli nad ránem jsem se s brekem rozloučila s novomanželi Čiberovými :-) a svatebčany ve Znojmě a v neděli odpoledne už zase tekly slzy při loučení se s rodinou na letišti v Praze. Let Praha-Amsterdam probíhal standardně, při klesání mi zalehly a hrozně mě bolely uši. K tomu se ještě přidala rýma a kašel. Skvělý začátek. V amsterdamském letišti jsem šla hledat lékárnu, abych se nadopovala léky a přežila dlouhý noční let Amsterdam-Nairobi. Povedlo se. Do Nairobi jsme přiletěli se zpožděním, v 7 ráno, takže jsem nestihla spoj do Entebbe. Naštěstí další letadlo odlítalo už za hodinu, tak mě tam vecpali a cca 9 ráno jsem konečně přistála v Ugandě! 

Na pasové kontrole mě přivítala milá černoška. O vstupní vízum jsem zažádala a bylo mi přiklepnuto již v Čechách přes internet, takže jsem byla v klidu. Jediné, co bylo na dokumentu trošku zarážející bylo upozornění tučným červeným písmem "WORK PROHIBITED". Neumím lhát, tak jsem úřednici po pravdě řekla, že jsem tu na rok a že jedu pracovat do neziskovky a že o pracovní povolení zažádám hned po příletu. V tu ránu někam odběhla, ale vrátila se s úsměvem, takže všechno pořád OK. Až do momentu, kdy mě požádala o poplatek 50 USD. Na 50 USD jsem jaksi zapomněla a jako frajerka si vyrazila z Čech s 500 Kč a 10 USD v peněžence. Se sklopenýma očima jsem se omluvila, že nemám hotovost a zeptala se, zda je na letišti ATM a zda můžu zaplatit v ugandských šilincích. Úřednice nebyla překvapivě naštvaná (nebo to spíš předstírala) a ochotně se mnou šla přes celé letiště a několik kontrol do příletové haly k bankomatu. Vybrala jsem maximum co šlo (800,000 UGX, to je cca 5700 Kč) a za vízum zaplatila 180,000 UGX. 

Uf, vízum jsem dostala, teď už jen najít moje dvě zavazadla. Chvíli jsem postávala u pásu, kde se pořád dokola točil jeden kufr. Bohužel ne můj. Zaměstnanec letiště mi ochotně sdělil, že žádná další zavazadla z Nairobi nedoletěla. Pořád jsem byla v klidu a šla se zeptat na přepážku, která řeší ztracená zavazadla, kde se stala chyba. Dozvěděla jsem se, že moje zavazadla jsou neznámo kde a že netuší, kdy přiletí. Tahle informace už mě trochu rozhodila. Ale co, jsem pozitivně smýšlející člověk, takže jsem se nenechala příliš zneklidnit a věřila, že zavazadla najdou. 

Před příletovou halou na mě s cedulkou Klara Husakova (cítila jsem se hodně důležitě :-)) čekal řidič. Ochotně mi pomohl s mým malým kufříkem, který jsem měla na palubě s sebou. Do auta jsem začala soukat špatnou stranou (řídí tady vlevo), tak se mi hned vysmál :-). Cesta z letiště do Kampaly trvala cca 90 min. Byla jsem tak hotová, že jsem po chvíli usnula, i když pozorovat, co se děje na silnici a v jejím okolí a povídat si s řidičem bylo nesmírně zajímavý! Nejvíc mě dostalo množství policejních aut a policistů na korbách aut se samopaly. Jinak bída a špína stejná jako jinde v Africe. 

Do kanceláře jsme dorazili kolem poledne. Všichni mě mile přivítali a když viděli, jak blbě vypadám, smrkám a kašlu, poslali mě domů vyležet se. To mě potěšilo, obzvlášť po mé předchozí komunikaci s HR manažerkou, která na mě naléhala, abych přiletěla dříve s tím, že pracovní doba začíná v 8 ráno.

Tak tady budu první měsíc bydlet (Maria´s place)

 Ten bungalov vlevo je můj