Už je to pár týdnů, co jsem přispěla
do blogerského světa. Je to proto, že se v mém ugandském životě neudálo
žádné drama. A já zjistila, že mě baví psát, jenom když se něco děje (hlavně,
když se děje něco negativního :-)).
Tenhle článek píšu z donucení, protože mě upomínáte, ať
se zase ozvu. Takže, kdo očekává nějakou další kovbojku, ať nečte dál.
Stalo se jen to, že jsem si před dvěma týdny
zaletěla do Čech na české pivo, dát pusu ségře a jejím dětem. A taky pro pas.
Ugandskému imigračnímu úřadu totiž nestačila pro udělení pracovního povolení
kopie mého ukradeného pasu, kterou mi podepsal a orazítkovat belgický konzul
nápisem „souhlasí s originálem“ (originál sice nikdy neviděl, ale papír
přece snese všechno). Takže v úterý před třěmi týdny jsem dostala
v práci pokyn, že mám co nejrychleji odletět domů a v pátek už jsem
seděla v letadle.
Teď už jsem zpátky v Ugandě s novým pasem,
schovaným na super tajném místě, aby žádný zloděj neměl šanci!
Taky se událo to, že jsme si se spolubydlící
Charlotte koupily dohromady auto – Toyotu Land Cruiser Prado, 3.0 Turbo Diesel,
rok výroby 1994. Koukejte, jak je krásný a velký!
V Ugandě totiž na silnici platí, že větší
auto má přednost, takže velikost byla jedním z hlavních parametrů při
výběru (vlastně hned druhý nejdůležitější parametr po barvě :-)). Do našeho auta se vejde celkem 8
osob (zatím neozkoušeno) a nebo taky dva lidi, křeslo, stůl a palma
(ozkoušeno). Auto má za sebou první delší celodenní výlet do města Jinja. Taky
už má za sebou první policejní kontrolu, která proběhla nad moje očekávání.
Neměla jsem u sebe ani pas (ten je přece schovaný na super tajném místě), ani
papíry od auta (ty jsme zapomněly doma), takže když na mě mávla policistka, ať
zastavím, lehce jsem znervózněla. Naštěstí po mně chtěla jen řidičský průkaz, a
ten jsem měla. Prolistovala ho (kdo měl mezinárodní řidičák, ví, že je to
taková papírová knížečka připomínající dobu komunismu) a její zrak ulpěl na
stránce s mou fotkou. Pak se na mě podívala a řekla mi: „You are very
beautiful“. Ehm, co na to policistce říci? Radši jsem mlčela a jen se pousmála.
Nebyla s mojí reakcí spokojena a tak zopakovala „Did you hear me? You are
very beautiful“. Sakra, co asi chce, abych řekla, pomyslela jsem si v tu
chvíli. Abych řekla, že ona je taky nádherná, pak jí dala pusu a žily jsme
spolu šťastně až do smrti?!? Na tuhle hru jsem přistoupit nechtěla, tak jsem
jen poděkovala a čekala, co se bude dít. Naštěstí jí to stačilo, řidičák
mi vrátila a ani nechtěla žádné peníze.
Město Jinja je druhé největší město v Ugandě a je
známé hlavně tím, že zde pramení řeka Nil. Řeka Nil je druhá nejdelší řeka na
světě (tady říkají, že první) a je dlouhá 6 671 km. Ani to, že Nil
pramení právě tady, není 100%, protože někde se píše, že pramení v Burundi
nebo ve Rwandě. Hodně lidí tady sjíždí Nil na raftech, nebo skáčou bunjee
jumping. My jsme náš výlet pojaly poněkud „hranolkáčsky“ a vydaly se na
projížďku po Viktoriině jezeře. Viděly jsme pramen Nilu, ptáky, ještěra a hezký
lidi (pár fotek pro ilustraci).
So this is Africa!
Hezkej pták!
U pramene Nilu
Odpolední koupel před modlitbou
Jo, a taky jsme tady v
Kampale s Charlottou byly na úžasným koncertě Kool and the Gang (určitě všichni znáte - mrkněte tady na odkaz youtube).
To je prozatím
všechno z volnočasové stránky pobytu. Příště, pokud se neodehraje zase nějaké
drama, se nejspíš zkusím vrátit k tématu, proč jsem vlastně tady. Zatím se mějte!
