Proč jsem v Ugandě

Konečně jsem se dokopala k tomu napsat vám, proč jsem tady. Ve svých osmadvaceti letech jsem se rozhodla, že se chci vymanit ze soukolí, jehož jsem součástí a jehož činnost mi přestává dávat smysl. Že potřebuju dělat víc to, co mě baví a co mi přináší potěšení, než to, co konformní většina pokládá za správné, o čem má za to, že se to sluší a patří a co ode mě očekává.

Takže jsem se rozhodla na nějaký čas odjet pryč z ČR dělat něco, co mě bude naplňovat. Zkusit změnit stereotyp a hledat práci, jejíž výsledky mě osobně motivují a ostatním přinášejí skutečný prospěch. Los padl na Afriku. Konkrétně na Ugandu proto, že se tu nabízela pracovní pozice,  která splňovala moji představu, motivovala mě a měla jsem pro ni požadovanou kvalifikaci. A taky proto, že zde loni byli na dovolené kamarádi a hrozně tuhle zemi vychvalovali (díky Tome a Marťo za inspiraci!).

A co teda přesně dělám? Pracuju v Clinton Health Access Initiative (CHAI) - neziskovce, která usiluje o zlepšení zdravotnických systémů v rozvojových zemích. Založil ji v roce 2002 Bill Clinton s cílem posílit prevenci a léčbu HIV/AIDS. Jen pro ilustraci, na světě žije  v současnosti 36,7 millionů lidí nakažených HIV;  v Ugandě je to přibližně 1,5 milionu (z toho přibližně 100 tisíc dětí).  

V dnešní době se CHAI zabývá nejen HIV/AIDS, ale i malárií, tuberkulózou, průjmovými onemocněními, přístupem obyvatelstva k očkování a dalšími tíživými oblastmi zdravotnictví v přibližně třiceti zemích třetího světa.

Já konkrétně jsem součástí týmu, který se věnuje diagnostice  HIV/AIDS. Jak pouhé diagnostice přítomnosti viru v těle, tak monitorování pacientů při antiretrovirální terapii (léčbě HIV/AIDS). V dnešní době už totiž existují léky, které dokáží aktivitu viru v těle snížit natolik, že se nakažený může dožít téměř stejného věku jako průměrný obyvatel (v Ugandě tedy přibližně 50 let). Při léčbě je ovšem nesmírně důležité sledovat množství viru v těle a podle toho uzpůsobovat typ podávaného léku a dávkování.

Mým úkolem je zlepšit v Ugandě testování HIV/AIDS prostřednictvím tzv. point of care (POC) přístrojů. POC přístroje umožňují provádět testování přímo tam, kde je pacient a získat výsledky do několika minut.  Většinou bez využití elektřiny. Pro Ugandu mají tyhle přistroje obrovský potenciál. V současnosti se odebrané vzorky posílají do centrální laboratoře a výsledky se dostanou zpátky k pacientovi (pokud se neztratí či neponičí) většinou za měsíc až dva. Což je v případě nakažení HIV tak dlouhá doba, že pacient může do doby, než získá výsledky a zahájí se léčba, i zemřít.  

Systém funguje v současnosti tak, že pacient musí přijít do zdravotnického zařízení, kde mu sestřička odebere vzorek krve. Někteří vesničané to mají do střediska třeba i desítky kilometrů a musí tyhle obrovské vzdálenosti zdolávat pěšky (většinou bosi, matky s dětmi na zádech, pokud jsou skutečně nemocní, pak celkově oslabení a vyčerpaní). Jednou za týden sem přijede vyzvednout vzorky chlápek na motorce a odveze je do nejbližší nemocnice. Tam je zabalí a pošlou poštou do centrální laboratoře v Kampale.k vyhodnocení. Výsledky se dostávají zpátky k pacientům naprosto stejným způsobem jako probíhá jejich sběr – tedy poštou a pak prostřednictvím chlápka na motorce. 

Než ale začnu se samotnou implementací POC do praxe, musím společně s kolegy přesvědčit místní vládu o jejich přínosu. Což nebude úplně jednoduché. Vláda totiž do výstavby centrální laboratoře (oficiálně otevřené před dvěma týdny) investovala nemalé prostředky, někteří úředníci jsou na současný systém převelice pyšní a do změny systému se nijak nehrnou. Ale pro nás je to výzva, kterou pokládáme za důležitou a já pevně věřím, že to zvládneme! Držte nám pěsti ;-).

P.S.

Pár hodin poté, co jsem si načrtla koncept tohoto článku, v němž se pokouším vysvětlit, co mě vedlo k rozhodnutí změnit zaběhnutý životní stereotyp, se mi dostal víceméně náhodně do ruky článek mého oblíbence Petra Horkého v listopadovém Žluťáku.        

Vřele doporučuji k přečtení! I kdybych se sebevíc snažila, nemohla bych svou motivaci vyjádřit lépe. 

"Podle jistého starořeckého pravidla se čas dá označovat dvěma slovy: chronos a kairos. Chronos je ten čas, který měří všem stejně, který vytváří hodinky. A kairos je ten čas, který nás naplňuje, baví. Chronos tedy každému měří stejně, ale kairos, toho má každý jiné množství. Záleží na tom, jak často děláme to, co nám přináší náplň, radost."  

Kéž bych dokázala chronos, jenž je mi souzen, proměnit v kairos! Totéž přeji i Vám :-).