Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 2

Pravda, pomalu se blíží Velikonoce, ale já stále ještě dlužím slíbený vánoční příspěvek. Sliby se mají plnit, tak tady je:

25.12.2016

Ačkoliv Honza vždycky vstával jako první a snažil se nás ostatní vykopat z pelechu, na Boží hod ráno byl k neprobuzení. Chrupkal jako miminko, no jen se podívejte!

Než se probral z kómatu, já a Pačák jsme vyrazili ke švadleně, u které jsme si večer předtím dali ušít sukni a košili. Po prvním vyzkoušení se ukázalo, že nemám až zas tak veliký zadek (sukně byla široká, že by se mi do ní vešly zadky tři) a že Pačák má děěěěsně široký ramena. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, což by tak nevadilo :-); horší bylo, že si nevšimla švadlena. Nicméně nesla to statečně, zřejmě se jí to nestalo poprvé. Bleskurychle oblečky přešila a my se do nich hned navlékli.

Když jsme se v té božíhodové parádě vrátili zpátky do servisu, kde na nás už měl čekat opravený vůz, dozvěděli jsme se, že bude hotov až po obědě. V Africe není žádný termín definitivní,  takže nás to ani nepřekvapilo a vlastně ani nenaštvalo. Aspoň jsme mohli v klidu pomalu střízlivět. 

Kolem druhé odpoledne jsme se dočkali. Vyplázli jsme sto babek a vyrazili na jih směrem k jezeru Bunyoni. Stoupali jsme úzkými horskými serpentýnami a kochali se nádhernými výhledy na čajové plantáže.

Když v tom se najednou ze zatáčky přímo na nás vyřítilo auto. Napálilo to do náspu v protisměru, dvakrát se překulilo a skončilo na střeše. Scéna jak z Kobry 11. Za naším volantem seděl borec Dolejšák. Dupnul na brzdu, stočil auto ke straně  a...  zachránil nám kejhák. Z havarovaného auta se kouřilo, báli jsme se výbuchu. Nevypadalo pravděpodobně, že nehodu někdo přežil, ale k našemu velkému překvapení se z okna začal soukat člověk. Doteď jsme nepochopili, že se dokázal dostat ven a ještě ujít několik kroků. Ve voze byl sám. Dovezli jsme ho do nejbližšího zdravotnického střediska a pokračovali už mnohem méně rozjařeně směrem k vytčenému cíli. Tak nějak nám došlo, že není úplně samozřejmé, že tuhle možnost máme.

Když jsme zastavili na čurpauzu, všimli jsme si, že se kouří z motoru a pod kapotou máme kaluž vody. Kluci se shodli, že motor je přehřátý a potřebuje vychladnout. Ale po vychladnutí jsme ujeli asi tři kiláky a šmytec. Nachomýtl se u nás asi patnáctiletý kluk, který nám poradil, že máme do chladiče dolít vodu. Stává se to prý tady na té cestě každému druhému autu. Dolili jsme vodu, urazili další tři kiláky a znovu jsme stáli. Bohužel přímo uprostřed vesnice. V tu ránu nás obklopil shluk lidí. Začali se předhánět v tom, kdo nám pomůže; někteří žebrali o jídlo a jiní zase koukali, co dalšího z vnitřku našeho auta by se jim mohlo hodit. Nejvíc se v kolektivu prosadil mladík, který tvrdil, že je mechanik a že nám dá auto v pořádku. No, byl to odborník na slovo vzatý. Dolil do chladiče další vodu a my pokračovali v cestě. Vystoupali jsme další dva kilometry a znovu jsme stáli. Tentokrát jsme už ani nenastartovali. Stmívalo se. Telefonicky přivolaný mechanik přijel už za tmy a řekl, že se vrátí zpátky v osm ráno s potřebnými náhradními díly.

Auto stálo na úzké cestě v kopci v zatáčce. Po odpolední zkušenosti  jsme se báli, že to do nás v noci někdo napálí, ale nezbylo, než se tu uložit ke spánku. Dva uvnitř a dva na střeše. Noc jsme přežili. Ráno volal mechanik, že to do osmé nestihne.  Prý v devět. Ale nepřijel ani v devět, ani v deset, dokonce ani v jedenáct, přičemž mě do telefonu neustále ujišťoval: „I am coming“ J. Nakonec dorazil před polednem, tak jsme ho poslali do háje se slovy, že si nepřejeme, aby nám auto opravoval někdo nezodpovědný.

Asi minutu jsme se cítili úžasně, jak jsme se s nespolehlivým mechanikem vypořádali. Pak nám došlo, že to zas tak skvělý není. Čekání na jiného mechanika nebude o nic příjemnější než to, které jsme prožili dosud.  A navíc ho teprve musíme sehnat. Pačák jel shánět pomoc do města Kabale, my tři jsme  "pro změnu" zase čekali. Hráli jsme karty a Dobble (kluci mě totálně rozdrtili). Stali jsme se atrakcí pro dva místní kluky, kteří naši hru upřeně a bez hnutí asi dvě hodiny sledovali. Když už jsme k smrti unudění čekáním přestali vyvíjet jakoukoliv aktivitu a jen se váleli, vytvořili si z proutku kolo, které bravurně poháněli po cestě. Tentokrát jsme upřeně čučeli zase my!

Z nudy nás vytrhl až příjezd auta, které nás mělo odtáhnout do Kabale. Když jsme ale viděli, že je auto poloviční než to naše a nemá šanci s naším ani o milimetr pohnout, byli jsme už fakt zoufalí.  Řidič prý pochopil, že chceme taxíka do města a rozbité auto necháme stát na místě. Nejvtipnější bylo, že od nás požadoval v přepočtu 1500 Kč. Chvíli nám vysvětloval, že ty peníze opravdu chce, my jsme mu vysvětlovali, že jsme chtěli odtah a že mu nehodláme platit za něco, co nepotřebujeme. Když konečně odjel, oddychli jsme si. Ale jen na chvilku. Vrátil se.  A ne sám. Byli s ním dva policajti.Ti nám nekompromisně nakázali, ať zaplatíme. Slušně jsem jim celou situaci vysvětlila a navrhla, že mu uhradíme náklady na benzín, což ovšem neklaplo. Muselo přece něco zbýt i pro strážce pořádku. Zaplatili jsme třicet procent původně požadované částky a ulevilo se nám.

Od kolemjedoucího auta jsme pak dostali kontakt na odtahovku a světe, div se, skutečně přijelo velké auto, které bylo schopno našeho Land Cruisera utáhnout.

Během půlhodinové cesty na laně Dolejšák zvládl rozbít zadní sklo, rozseknout si nohu a zatřísnit auto krví (to mě osobně naštvalo nejvíc J).  Jak se to stalo, to nikdo z nás doteď nepochopil. Ve zkratce – Dolejšák si myslel, že je Superman a snažil se za jízdy dostat na střechu auta. (Jak se ukázalo, žádné nadpřirozené schopnosti nemá.)

V Kabale jsme odevzdali auto v servisu, mechanik nám půjčil náhradní vůz a slíbil, že další den odpoledne bude ten náš opravený.

Sedmadvacátého prosince jsme se s vypůjčeným autem přece jen zajeli podívat k našemu původnímu cíli, k jezeru Bunyoni. To je jediné jezero v Ugandě, ve kterém není bilharzie a dá se v něm tudíž koupat.

Dolejšák hledá ošetřovatelku....volejte 07 52 598...

Půjčili jsme si tradiční kanoi, vydlabanou z kmene stromu.

Po koupačce jsme se vrátili do opravny, abychom se dozvěděli, že je zapotřebí vyměnit půlku motoru a chladič. A že tyhle díly se dají sehnat jenom v Kampale. To už přestali vtipkovat i největší komedianti výpravy – Pačák a Dolejšák. Já jsem byla určitě jen kousek od infarktu.   Zvažovali jsme několik variant, včetně sebevraždy J a nakonec jsme vymysleli, že já s Dolejšákem pojedeme nočním autobusem  na otočku do osm hodin vzdálené Kampaly. Ráno tam koupíme motor a chladič a hned ty náhradní díly přivezeme zpátky.

Byla to fakt jízda! Když jsme nasedli, ptala jsem se spolucestujících, jak časté budou zastávky. Když mi řekli, že autobus během cesty vůbec nestaví, polilo nás s Dolejšákem horko. Náš plán, že si cestu zkrátíme pitím ginu s tonikem, byl  tentam. Podle mého odhadu jsme jeli v průměru tak 100 km/hod a řidič projížděl veškeré díry a retardéry tím stylem, že je prostě přeletěl. V Ugandě totiž milují retardéry, takže za tu osmihodinovou cestu jsme jich museli přejet minimálně 200. V Kampale jsme sedli na boda boda  (místní taxíky - motorky) a nechali se odvézt do obchodnické čtvrti Katwe. Tam jsme se sešli s mým mechanikem, společně nakoupili potřebné díly a hned pospíchali na autobus zpátky do Kabale. V autobusu jsme sehnali poslední místa na zadní pětce. Sedělo nás tam šest dospělých a malé dítě, batohy jsme měli na klíně. Nefungovala klimatizace a paní, která seděla vedle Dolejšáka, neuvěřitelně smrděla potem a pořád kašlala. V Ugandě je poměrně rozšířená tubera... Jediné, co bylo oproti noční jízdě lepší, bylo to, že řidič stavěl na čůrání. Kolem šesté večer jsme přijeli do Kabale, odevzdali motor do servisu. Jestli se podařilo auto opravit a co s námi bylo dál, to se dozvíte zase příště (musím ty katastrofy trochu dávkovat J). 

Takže co jsme to teda dostali od Ježíška? Cca za 30 tisíc Kč neočekávaných výdajů, několik promarněných dnů a zachráněnej kejhák. Ten poslední dárek nám pomohl vyrovnat se s těmi prvními dvěma.