Zápisky z rovníkové polární výpravy – část 1

Tak a je tu zase nový rok! Doufám, že jste si všichni užili Vánoce, strávili jste čas s Vašimi nejmilejšími a nejbližšími, přejedli se cukroví, kapra a salátu. Já jsem na Vánoce, už asi mohu říct tradičně (čtvrtým rokem po sobě), cestovala.  Tentokráte jsme se s Pačákem vydali na polární rovníkovou výpravu. 

Naše výprava čítala celkem čtyři členy: mě, Honzu 1 (dále jako Pačák); Honzu 2 (dále jako Honza), kterého jsme sehnali na cestovatelské seznamce na Facebooku a Honzu 3 (dále jako Dolejšák), kámoš Pačákova kámoše, který se rozhodl, že s námi vyrazí, tři dny před odletem. Nic moc jsme o něm předem nevěděli, vlastně jenom to, že žije v Německu a má rád alkohol. Hlavně ta druhá informace nás ujistila v tom, že bude plnohodnotným členem výpravy.

V této sestavě jsme se prvně sešli 19.12. v Kampale. Nakoupili jsme zásoby jídla, alkoholu, kartuše, matraci na střechu auta, pojištění auta a další nezbytnosti. Aby se nám do kufru vešly bágly, vymontovali kluci třetí řadu sedaček z auta. A taky dostali první z jejich skvělých (v mých očích bláznivých) nápadů, a to, že ty odmontované sedačky přidělají na střechu auta. Požitek z jízdy na střeše bude prý mnohonásobně lepší, než kdybychom seděli jen na matraci. Byla jsem zásadně proti (nechtěla jsem, aby sedačky zmokly a prášilo se na ně). Kluci mě nakonec překecali na jednu sedačku.

20.12. brzy ráno jsme vyrazili z Kampaly na západ Ugandy. Cestou jsme v jedné vesničce koupili míč, který Pačák zapomněl v Čechách ve vlaku (pro případ, že by nás přepadla trudomyslnost).  Taky jsme si nechali ušít českou vlajku.

Večer jsme zakempili u jednoho z ledovcových jezer v okolí Fort Portal. Našli jsme krásný plácek (fotbalové hřiště) u kostela, kde jsme píchli stany; kluci rozdělali oheň a já uvařila první mňamku na vařiči. Po chvíli nás přišli vyhodit dva chlápci s puškou. Pravili, že jsme na soukromém pozemku a máme vypadnout. Zapojila jsem svůj šarm a začala jsem s nimi vyjednávat, aby nás tam nechali přespat, což se mi po chvíli podařilo!

Ráno jsme se vydali do Rwenzori mountains. Nemile nás překvapilo vstupné 35 USD/osoba a povinnost zaplatit si guida za dalších 35 USD/osoba. Tam už moje vyjednávací schopnosti nestačily.  Dvě stě osmdesát babek se nám rozhodně  dát nechtělo. Rozhodli jsme se proto vystoupit z oficiálních hranic národního parku a udělat si vlastní trek - zadarmo. Vybrali jsme si jeden z okolních vrcholků a začali se drápat nahoru. Cestička nás vedla mezi hliněnými domky, banánovými plantážemi a bramborovými poli. Pěšina ale brzy skončila a nezbylo nic jiného, než pokračovat nahoru skrz bramborové řádky. Po chvíli už jsme nešli polem, ale prodírali se trnitým houštím. Na to Pačák neměl „koule“, tak se zbaběle vrátil dolů :D a my tři hrdinně pokračovali (místy po čtyřech) dál. Když jsme byli pořádně vysílení, nohy měli poškrábané do krve a vrcholek byl pořád v nedohlednu, následovali jsme zbabělý čin Pačákův a vraceli se dolů. Sestup byl ještě výživnější než výstup. Po chvilce jsme na stráni potkali starou babičku bez bot.  V ruce nesla mačetu a na zádech velkou otep dříví a ještě se u toho usmívala. Přece jen jsme se začali  stydět. Poté, co jsme sestoupili (místy se sesunuli) k autu, čekal na nás Pačák s bramborami (dostal je jako dárek od nějaké paní). 

Na mě kromě brambor a Pačáka čekal ještě policista. "Dopustila jsem se vážného trestného činu a musím zaplatit pokutu", upozornil mě. Stalo se totiž tohle: Než jsme odešli na trek, musela jsem akutně letět na záchod. Kdo byl v nějaké rozvojové zemi, asi ví, jak akutní to bylo. Aby mě nikdo neviděl, schovala jsem se za kameny. Bohužel mám zřejmě moc velké pozadí, takže mě přece jen někdo viděl a naprášil mě policistovi. Problém byl  v tom, že jsem tento skutek spáchala deset metrů od řeky a tím jsem ji prý znečistila. Policista mi vyhrožoval i umístěním do cely, pokud pokutu nezaplatím. Po desetiminutové debatě vyloženě „o hovně“ se mi ho podařilo uplatit půllitrovkou toniku.

Z Rwenzori mountains jsme se přesunuli do národního parku Queen Elizabeth. Cestou se naše polární rovníková výprava zastavila na rovníku.

V Queen Elizabeth jsme viděli slony, „rohatce“ (tak jsme kdysi s Pačákem pojmenovali všechny srnky, antilopy, impaly, kudu atd.), opice a buvoly. A taky nádherné scenérie.

Na Štědrý den ráno jsme se probudili u hrochů.

Udělali jsme s hrochama pár selfieček a vydali se na safari. Řídila jsem já a ačkoliv jsem naprosto skvělá řidička, zapadla jsem s autem do bahna. Místo pozorování zvířat jsme proto strávili ráno vyhrabáváním auta.

Po dvou hodinách se zadařilo dostat auto ven! Bylo přibližně 9 hodin a tak jsme byli zklamaní, že už neuvidíme lvy (Queen Elizabeth je známá lvy, kteří odpočívají v korunách fíkovníků právě v ranních hodinách). Zaměstnanci parku nás ale uklidnili, že právě teď je ten správný čas na jejich pozorování a tak jsme celí natěšení vyrazili je hledat. Ujeli jsme přibližně sedm kilometrů, když nám najednou odešlo u auta řízení. Řízením myslím to, že najednou kola neposlouchaly volant a jakkoliv se točilo volantem, auto jelo pořád rovně. A aby toho nebylo málo, přestaly fungovat i brzdy. Naštěstí za volantem seděl borec Pačák, takže se nám nic nestalo.

Perfektní situace. Jsme zaseklý uprostřed národního parku, nikde nikdo a kolem nás (možná blízko) jsou lvi. Variantu, že by šel někdo pro pomoc, jsme ihned zavrhli (před dvěma lety v Botswaně jsme slyšeli historku, že se jednomu páru rozbilo na safari auto a chlápek šel do dva kilometry vzdáleného kempu pro pomoc. Už ho nikdy nenašli...). Dostali jsme nápad, že zavoláme do kanceláře národního parku, ale ani v průvodci, ani na vstupence nebyl žádný kontakt. Chápu, nepotřebují, aby je otravovali turisti. V průvodci byl ale naštěstí telefon na jeden z nedalekých hotelů. Manažer hotelu byl moc ochotný a slíbil, že nám hned posílá mechanika. "Hned" v Africe znamená něco jiného než v Evropě, a tak jsme čekali, čekali a čekali.

Během čekání jsme si otevřeli konzervy s rybičkami, abychom zvýšili šanci, že konečně uvidíme lvy (a že s nimi možná i poobědváme). No a taky byl Štědrý den, tak to se ryba vyloženě hodila.

Lev nepřišel, ale zato se konečně objevil mechanik.  Trvalo to „pouhé“ čtyři hodiny od prvního telefonátu a musela jsem absolvovat jen patnáct hovorů. Mechanik se podíval na závadu a řekl, že musíme k němu do servisu. Během hodiny zprovoznil auto tak, abychom s ním mohli pomalu dojet do 15 kilometrů vzdálené opravny. Cestou se řízení ještě jednou rozbilo, takže jsme si dali další pauzu u cesty. Mechanik nám oznámil, že auto bude ready další den ráno, takže bylo rozhodnuto, že Štědrý večer oslavíme ve městě Kihihi a spát budeme v areálu opravny (dva v autě a dva na střeše).

Skvělý, v Kihihi mají dobrý rolex (chapati, vajíčko a rajče) a pivo. A to je asi tak všechno...Večer jsme vyrazili do místního vyhlášeného baru, kde jsme si dali ke štědrovečerní večeři hranolky s kečupem a gin s tonikem. Pokud vám to jako štědrovečerní krmě připadá málo stylové, máte jistě pravdu, ale nám chutnalo. Hlavně ten druhý chod. Honzovi tak moc, že si v noci ustlal u levého zadního kola našeho fára a nechtěl se přemístit dovnitř :D. 

O tom, co nám nadělil Ježíšek, zase příště...

Můj první business trip

O tom, že jedu na týden pryč, jsem se dozvěděla hodinu před odjezdem – v neděli ve dvě odpoledne. Naštěstí jsem byla tou dobou doma, takže jsem zrušila všechny plánované aktivity, v rychlosti naházela pár věcí do kufru a společně s kolegyní Cathrine a řidičem jsme vyrazili do města Soroti. Cestou nás zastavil policista, a i když neshledal žádný problém na autě ani v dokladech, vyžádal si úplatek. Konkrétně řekl, že venku je taaak horko a že má žízeň.  Já bych z toho nepochopila, že chce peníze, ale Cathy hned věděla, o co jde. Dali jsme mu 2000 šilinků a frčeli dál. Kolem deváté večer jsme konečně dorazili do hotelu v Soroti.

Následující ráno jsme se dostavili na místo, kde se konal workshop. Šlo o regionální dvoudenní workshop k prevenci, diagnostice a léčbě HIV/AIDS u dětí a náctiletých, který jsme pořádali společně s ministerstvem zdravotnictví. Ministerstvo svolalo neziskové organizace, které se v této oblasti v regionu angažují, zástupce jednotlivých okresů, pediatry, zdravotníky a HIV pozitivní teenagery. Cílem workshopu bylo poskytnout regionu nové informace a statistiky; získat relevantní feedback k tomu, co v jednotlivých okresech funguje a co ne; a především s nimi identifikovat slabá místa a následně vytvořit akční plán na další měsíce.

Workshop měl začít v osm, ovšem tou dobou nás tam bylo pouze pět – já s Cathrine a zástupci ministerstva. První účastníci dorazili v 11 hodin, v 11.30 jsme se rozhodli nečekat dál a workshop zahájili. Každý jsme se měli představit, říct, kde pracujeme, jakou pozici zastáváme a zda jsme single nebo ne! To se ukázalo jako celkem slušný ice breaker, takže až budu pořádat nějaký workshop v Čechách, taky tím začnu. Pak jsme se společně pomodlili – to by se v Čechách myslím neuchytilo.

Zejména feedback od HIV pozitivních teenagerů byl přínosem. Dozvěděli jsme se, že některé matky nedávají svým dětem léky, ale místo toho je přidávají prasatům a dobytku do krmení – ti prý po lécích na léčbu HIV/AIDS lépe tloustnou a dají se pak prodat za víc peněz.  Samozřejmě se jedná o léky poskytované nemocným zadarmo. Antikoncepce prý zase výborně funguje na kuřata.  Jen pro ilustraci, v průměru má ugandská žena sedm dětí (a převážná většina mých kolegů má děti dvě, takže na vesnicích  to bude v průměru tak třináct kousků). Z toho logicky vyplývá, že kromě těch kuřat zřejmě nikdo antikoncepci neužívá.   

Taky mi při obědové pauze Vinnie z Ministerstva zdravotnictví vyprávěla tenhle příběh, co se jí před pár lety skutečně stal: 

Jednoho dne večer přišla Vinnie domů a zjistila, že v pokoji není sama. Na posteli ležel látkový uzlíček. A v něm novorozeně.  Rysy toho miminka něčím připomínaly Viniinu sousedku. Doposud si sice nepovšimla, že by snad sousedka byla těhotná, ale přesto první kroky vedly do jejího příbytku. Když se však po ní v domku sháněla, nikde nikdo. Zmizela i se svými věcmi. Hodně divné...Ten večer byla osmnáctiletá Vinnie doma bez rodičů. Vůbec netušila, co se řvoucím miminem dělat, ale naštěstí dostala spásný nápad, že mu dá vlažnou vodu s cukrem. To pomohlo! Celou noc nespala a netrpělivě čekala na rozednění. Ráno chlapečkovi sehnala nějaké hadříky a vypravila se sehnat mu rodiče. Věděla, že se sousedka vídala s jedním klukem, který pracoval na trhu. Našla ho, on však samozřejmě otcovství popřel. Nakonec ještě Vinnie dostala hromadný pojeb od trhovců, že ona je ta nezodpovědná matka, která si užívá s kde kým a pak se ani nechce postarat o vlastní dítě. Skončila na policii. Policie se ptala na jméno chlapečka, tak Vinnie vymyslela Iklai Emma. Aby jí policie uvěřila, že to není její dítě, musela jim ukázat svoje ploché břicho. Policie po pár hodinách našla matku Iklai Emmmy (opravdu to byla ta sousedka) a přinutila ji postarat se o chlapečka. Teď už mu je 5 roků a co Vinnie ví z doslechu, po dvou letech ho matka opustila a naštěstí se „pochlapil“ jeho otec, se kterým teď Iklai Emma vyrůstá.

V úterý večer jsme navštívili Cathrininu rodinu, která bydlí ve vesnici Obulamu za Soroti. Lidi tam pořád bydlí v původních domech – tzv. manyattas. Rodina mé kolegyně je pokroková, takže vedle tradiční manyatty mají postavený i zděný domek. Samozřejmě tam nemají elektřinu ani přívod vody – využívají solární energii a pro vodu chodí k několik kilometrů daleké pumpě. Moc vřele mě přivítali a dostaly jsme na uvítanou čaj a buráky.

Další den ráno Cathrine na trhu nakoupila 3kg masa, 3 kg cukru, 20 mýdel, prací prášek, 5 kg brambor, přibližně 50 plantainů (slané banány, ze kterých se vaří matooke kaše – viz odkaz), 3 kg cibule, 3 kg rajčat, 1 kg zázvoru a 5 kg banánů. To všechno jsme dovezli její rodině. Jejich štěstí z jídla se nedá slovy popsat. Mrkněte na fotky...

 Zleva Cathy, její dědeček, já, Cathyina maminka/teta (v kmeni Iteso, ke kterému tahle rodina patří jsou pro děti mámou i všechny máminy sestry), Cathy babička a nějaká tetka

 Cathyina babička

 Cathyina neteř

Všichni nejradši sedí na zemi...

 Tradiční manyatta (využívají ji jako kuchyň)

 Neteř s maminkou

Nechápu, jak zvládají mít takhle bílé tričko, když perou ve studené vodě v ruce. Já to nezvládám ani v pračce.

S umýváním nádobí pomáhá i slepice :-)

Holky zkoumají Pedro žvýkačky :-)

Teď už jsme ve městě Moroto, je 15:10 a workshop, který měl začít zase v 8 ráno, ještě nezačal. Tak snad tu nevysedím důlek...

Proč jsem v Ugandě

Konečně jsem se dokopala k tomu napsat vám, proč jsem tady. Ve svých osmadvaceti letech jsem se rozhodla, že se chci vymanit ze soukolí, jehož jsem součástí a jehož činnost mi přestává dávat smysl. Že potřebuju dělat víc to, co mě baví a co mi přináší potěšení, než to, co konformní většina pokládá za správné, o čem má za to, že se to sluší a patří a co ode mě očekává.

Takže jsem se rozhodla na nějaký čas odjet pryč z ČR dělat něco, co mě bude naplňovat. Zkusit změnit stereotyp a hledat práci, jejíž výsledky mě osobně motivují a ostatním přinášejí skutečný prospěch. Los padl na Afriku. Konkrétně na Ugandu proto, že se tu nabízela pracovní pozice,  která splňovala moji představu, motivovala mě a měla jsem pro ni požadovanou kvalifikaci. A taky proto, že zde loni byli na dovolené kamarádi a hrozně tuhle zemi vychvalovali (díky Tome a Marťo za inspiraci!).

A co teda přesně dělám? Pracuju v Clinton Health Access Initiative (CHAI) - neziskovce, která usiluje o zlepšení zdravotnických systémů v rozvojových zemích. Založil ji v roce 2002 Bill Clinton s cílem posílit prevenci a léčbu HIV/AIDS. Jen pro ilustraci, na světě žije  v současnosti 36,7 millionů lidí nakažených HIV;  v Ugandě je to přibližně 1,5 milionu (z toho přibližně 100 tisíc dětí).  

V dnešní době se CHAI zabývá nejen HIV/AIDS, ale i malárií, tuberkulózou, průjmovými onemocněními, přístupem obyvatelstva k očkování a dalšími tíživými oblastmi zdravotnictví v přibližně třiceti zemích třetího světa.

Já konkrétně jsem součástí týmu, který se věnuje diagnostice  HIV/AIDS. Jak pouhé diagnostice přítomnosti viru v těle, tak monitorování pacientů při antiretrovirální terapii (léčbě HIV/AIDS). V dnešní době už totiž existují léky, které dokáží aktivitu viru v těle snížit natolik, že se nakažený může dožít téměř stejného věku jako průměrný obyvatel (v Ugandě tedy přibližně 50 let). Při léčbě je ovšem nesmírně důležité sledovat množství viru v těle a podle toho uzpůsobovat typ podávaného léku a dávkování.

Mým úkolem je zlepšit v Ugandě testování HIV/AIDS prostřednictvím tzv. point of care (POC) přístrojů. POC přístroje umožňují provádět testování přímo tam, kde je pacient a získat výsledky do několika minut.  Většinou bez využití elektřiny. Pro Ugandu mají tyhle přistroje obrovský potenciál. V současnosti se odebrané vzorky posílají do centrální laboratoře a výsledky se dostanou zpátky k pacientovi (pokud se neztratí či neponičí) většinou za měsíc až dva. Což je v případě nakažení HIV tak dlouhá doba, že pacient může do doby, než získá výsledky a zahájí se léčba, i zemřít.  

Systém funguje v současnosti tak, že pacient musí přijít do zdravotnického zařízení, kde mu sestřička odebere vzorek krve. Někteří vesničané to mají do střediska třeba i desítky kilometrů a musí tyhle obrovské vzdálenosti zdolávat pěšky (většinou bosi, matky s dětmi na zádech, pokud jsou skutečně nemocní, pak celkově oslabení a vyčerpaní). Jednou za týden sem přijede vyzvednout vzorky chlápek na motorce a odveze je do nejbližší nemocnice. Tam je zabalí a pošlou poštou do centrální laboratoře v Kampale.k vyhodnocení. Výsledky se dostávají zpátky k pacientům naprosto stejným způsobem jako probíhá jejich sběr – tedy poštou a pak prostřednictvím chlápka na motorce. 

Než ale začnu se samotnou implementací POC do praxe, musím společně s kolegy přesvědčit místní vládu o jejich přínosu. Což nebude úplně jednoduché. Vláda totiž do výstavby centrální laboratoře (oficiálně otevřené před dvěma týdny) investovala nemalé prostředky, někteří úředníci jsou na současný systém převelice pyšní a do změny systému se nijak nehrnou. Ale pro nás je to výzva, kterou pokládáme za důležitou a já pevně věřím, že to zvládneme! Držte nám pěsti ;-).

P.S.

Pár hodin poté, co jsem si načrtla koncept tohoto článku, v němž se pokouším vysvětlit, co mě vedlo k rozhodnutí změnit zaběhnutý životní stereotyp, se mi dostal víceméně náhodně do ruky článek mého oblíbence Petra Horkého v listopadovém Žluťáku.        

Vřele doporučuji k přečtení! I kdybych se sebevíc snažila, nemohla bych svou motivaci vyjádřit lépe. 

"Podle jistého starořeckého pravidla se čas dá označovat dvěma slovy: chronos a kairos. Chronos je ten čas, který měří všem stejně, který vytváří hodinky. A kairos je ten čas, který nás naplňuje, baví. Chronos tedy každému měří stejně, ale kairos, toho má každý jiné množství. Záleží na tom, jak často děláme to, co nám přináší náplň, radost."  

Kéž bych dokázala chronos, jenž je mi souzen, proměnit v kairos! Totéž přeji i Vám :-).

Už je to pár týdnů...

Už je to pár týdnů, co jsem přispěla do blogerského světa. Je to proto, že se v mém ugandském životě neudálo žádné drama. A já zjistila, že mě baví psát, jenom když se něco děje (hlavně, když se děje něco negativního :-)).

Tenhle článek píšu z donucení, protože mě upomínáte, ať se zase ozvu. Takže, kdo očekává nějakou další kovbojku, ať nečte dál.

Stalo se jen to, že jsem si před dvěma týdny zaletěla do Čech na české pivo, dát pusu ségře a jejím dětem. A taky pro pas. Ugandskému imigračnímu úřadu totiž nestačila pro udělení pracovního povolení kopie mého ukradeného pasu, kterou mi podepsal a orazítkovat belgický konzul nápisem „souhlasí s originálem“ (originál sice nikdy neviděl, ale papír přece snese všechno). Takže v úterý před třěmi týdny jsem dostala v práci pokyn, že mám co nejrychleji odletět domů a v pátek už jsem seděla v letadle.

Teď už jsem zpátky v Ugandě s novým pasem, schovaným na super tajném místě, aby žádný zloděj neměl šanci!

Taky se událo to, že jsme si se spolubydlící Charlotte koupily dohromady auto – Toyotu Land Cruiser Prado, 3.0 Turbo Diesel, rok výroby 1994. Koukejte, jak je krásný a velký!

V Ugandě totiž na silnici platí, že větší auto má přednost, takže velikost byla jedním z hlavních parametrů při výběru (vlastně hned druhý nejdůležitější parametr po barvě :-)). Do našeho auta se vejde celkem 8 osob (zatím neozkoušeno) a nebo taky dva lidi, křeslo, stůl a palma (ozkoušeno). Auto má za sebou první delší celodenní výlet do města Jinja. Taky už má za sebou první policejní kontrolu, která proběhla nad moje očekávání. Neměla jsem u sebe ani pas (ten je přece schovaný na super tajném místě), ani papíry od auta (ty jsme zapomněly doma), takže když na mě mávla policistka, ať zastavím, lehce jsem znervózněla. Naštěstí po mně chtěla jen řidičský průkaz, a ten jsem měla. Prolistovala ho (kdo měl mezinárodní řidičák, ví, že je to taková papírová knížečka připomínající dobu komunismu) a její zrak ulpěl na stránce s mou fotkou. Pak se na mě podívala a řekla mi: „You are very beautiful“. Ehm, co na to policistce říci? Radši jsem mlčela a jen se pousmála. Nebyla s mojí reakcí spokojena a tak zopakovala „Did you hear me? You are very beautiful“. Sakra, co asi chce, abych řekla, pomyslela jsem si v tu chvíli. Abych řekla, že ona je taky nádherná, pak jí dala pusu a žily jsme spolu šťastně až do smrti?!? Na tuhle hru jsem přistoupit nechtěla, tak jsem jen poděkovala a čekala,  co se bude dít. Naštěstí jí to stačilo, řidičák mi vrátila a ani nechtěla žádné peníze.

Město Jinja je druhé největší město v Ugandě a je známé hlavně tím, že zde pramení řeka Nil. Řeka Nil je druhá nejdelší řeka na světě (tady říkají, že první) a je dlouhá 6 671 km.  Ani to, že Nil pramení právě tady, není 100%, protože někde se píše, že pramení v Burundi nebo ve Rwandě.  Hodně lidí tady sjíždí Nil na raftech, nebo skáčou bunjee jumping. My jsme náš výlet pojaly poněkud „hranolkáčsky“ a vydaly se na projížďku po Viktoriině jezeře. Viděly jsme pramen Nilu, ptáky, ještěra a hezký lidi (pár fotek pro ilustraci).

 So this is Africa!

 Hezkej pták!

 U pramene Nilu 

Odpolední koupel před modlitbou

Jo, a taky jsme tady v Kampale s Charlottou byly na úžasným koncertě Kool and the Gang (určitě všichni znáte - mrkněte tady na odkaz youtube). 

To je prozatím všechno z volnočasové stránky pobytu. Příště, pokud se neodehraje zase nějaké drama, se nejspíš zkusím vrátit k tématu, proč jsem vlastně tady. Zatím se mějte!

Jiný kraj, jiný mrav, jiný právní systém

O ugandském policistovi, který při sepisování mé výpovědi do sebe vyklopil lahev bílého vína jsem psala minule.  Jelikož mě místní policie nepřestává bavit, dneska s Vámi budu sdílet další zážitky.

Den po incidentu na místo činu přijela pro změnu policistka. Na rozdíl od policisty, se kterým jsem měla co do činění v neděli, měla zuby, takže jsem jí i celkem rozuměla.  Navíc nechtěla žádný alkohol, jen vodu, takže na mě hned ze začátku udělala dojem. Vyzvala mě, abych jí popsala, co se stalo. Když jsem odkazovala na svou výpověď podanou a sepsanou včera, odvětila mi, že to policista sepsal špatně, a že to chce slyšet ještě jednou. Celý kolotoč  jsem tedy absolvovala znovu.  Požádala jsem ji o vydání policejního protokolu o krádeži (bez něj nedostanu náhradní cestovní doklad).  Řekla mi, že protokol bude hotov další den (v úterý)  a že jí mám zavolat, než si pro něj pojedu.

Když jsem policistce v úterý dle domluvy volala, sdělila mi, že protokol bude až ve čtvrtek.  Ve čtvrtek odpoledne mi volal syn paní domácí. Prý si vzal týden dovolenou, aby mohl pomáhat policistům vyřešit můj případ. Trochu mě překvapilo, že mě kontaktuje on a ne policie, ale už se přestávám divit.  Policistka prý chtěla napsat protokol, ale jelikož neměla k dispozici informace o hodnotě ukradených věcí, nemohla.  Požádal mě tedy, ať mu sepíšu seznam ukradených věcí včetně jejich hodnoty a pošlu mu ho. Seznam ukradených věci včetně jejich hodnoty jsem předala tomu bezzubému policistovi v den krádeže - očividně sdílení dokumentace u ugandské policie nefunguje. Naštěstí jsem seznam měla vyfocený v telefonu kolegyně, takže jsem ho poslala synovi paní domácí znovu.  

V pátek jsem se dozvěděla, že k tomu, abych obdržela policejní protokol, musím se dostavit na policejní stanici pro formulář a následně jet zaplatit na speciální úřad poplatek ve výši 60,000 ugandských šilinků (cca 450 Kč).  Následně musím s potvrzením o jeho úhradě zpátky policejní stanici, kde dostanu protokol.

V pondělí ráno jsem se slavnostně vydala s potvrzením o zaplacení poplatku na policii. Dostalo mě, jak policejní stanice vypadala - polorozpadlý dům; policisti seděli venku na zemi; před stanicí prodával stánkař rolex (místní specialita); před stanicí prala v lavóru nějaká dáma oblečení; všude kolem spousta lidí pokřikujících něco v gandštině.  Škoda, že nemám foťák. Přikládám tedy alespoň printscreen z google maps, který sice nevykresluje přesně to, co popisuju, ale pro představu stačí.

Nebylo mi jasné, kdo je v tom hloučku lidí policista a kdo civilista, jelikož nošení uniformy je tu asi dobrovolné. Naštěstí jsem celkem rychle poznala policistku, se kterou jsem jednala (podle růžových bot, které měla na sobě i minule). Předala jsem jí jednu ze dvou kopií potvrzení o zaplacení, ale policistka mě požádala i o druhou kopii. Jestli ji chci prý okopírovat, musím za kopii zaplatit. Vysolila jsem tedy 2,000 šilinků.

Když policistka donesla protokol, sdělila mi, že je napsaný rukou a že ho teprve musí přepsat do počítače. Jelikož ale na policejní stanici nemají žádný počítač, musíme jít do internetové kavárny. Za použití počítače a tisk samozřejmě musím taky zaplatit. Dalších 3,000 šilinků. Jen pro ilustraci, daň z příjmu fyzickych osob je tu 35% oproti našim krásným 15%.

Když jsme se s vytištěným protokolem vrátili zpátky na stanici, směla jsem si protokol poprvé přečíst. Vedle špatně vyhláskovaného mého křestního jména chyběla na protokolu jakákoliv zmínka o tom, že mi byl odcizen pas a iphone. Dále jsem se na protokolu dočetla že „Osoby AB a CD ukradli to a ono“ (foto protokolu viz níže).

To už mě nadzvedlo ze židle. Kluci jsou už přes týden ve vězení, bez toho, aby existovaly důkazy, že věci ukradli oni, nebo že v tom měli prsty. A aniž by proběhlo soudní líčení, policistka je označila za zloděje. Jen tak náhodou jsem se dozvěděla, že soudní líčení proběhne následující den. Aniž by mě kdokoliv předvolal pro podání svědectví. Právní systém má tady hodně mezer. Všechno je relativní. Zaplať pán bůh za ten náš.

Přinutila jsem policistku, aby protokol přepsala. To znamenalo další cestu do internetové kavárny a dalších 3,000 šilinků. Po dvou hodinách přecházení mezi stanicí a internetovou kavárnou a postávání na slunci (židle nemají) jsem konečně dostala na protokol štempl a hurá pryč.

První víkend plný zážitků

Tenhle příspěvek jsem chtěla věnovat tomu, proč jsem v Ugandě a co tady budu dělat. Jelikož jsem ale o rozepsaný článek přišla, rozhodla jsem se dnes napsat o něčem úplně jiném a pro vás čtenáře možná zajímavějším...

První víkend v Kampale byl plný nových zážitků – napsala jsem první článek na blog, zajistila si připojení k internetu, našla si s kolegyní pronájem, nakoupila dobré a levné pivo. Prostě paráda. V neděli večer jsem tohle nadšeně povídala mamce na Skypu. Během hovoru vypadl proud. Kamarádi, co v Africe žili, mě předem upozorňovali, že tohle je tady naprosto normální. Zarazilo mě ale, že v domku domácích (jen pár metrů ode mne) se svítilo. Chvilku jsem čekala, jestli proud nenaskočí, ale nic se nezměnilo. Šla jsem se tedy domácích zeptat, co s tím. Chtěla jsem zamknout dveře, ale v zámku nebyl klíč (asi jsem ho položila někde uvnitř a nechtělo se mi ho v té tmě hledat). Vzhledem k minimální vzdalenosti i vzhledem k tomu, že náš společný pozemek je obehnán vysokou zdí, vyrazila jsem jen tak zeptat se, co je s elektřinou. Domácí nebyli doma. Otevřel mi jeden z mladíků (pomocná síla) a řekl mi, ať mu dám dvě minuty. Nechtělo se mi na něj čekat, takže jsem se otočila a hned se vracela (tzn. byla jsem pryč cca půl minuty).

Už z dálky jsem měla pocit něčeho  podezřelého. Když jsem se přiblížila k bungalovu, zasvítily na mě oči a pak už jsem viděla jen obrys postavy zdrhat ze dveří s mými věcmi úzkou uličkou mezi domkem a plotem. Začala jsem volat o pomoc a rozeběhla se za ním. Do té uličky se mi za ním ale nechtělo – nevěděla jsem, jestli nemá zbraň nebo nůž. Jenom jsem křičela a čekala, až mi někdo přijde na pomoc. Až po chvíli se objevili ti dva kluci od domácích a já si naivně myslela, že se za zlodějem rozběhnou. To jsem se ovšem mýlila. Tvářili se vyděšeně  a jen opatrně pomalými kroky obešli dům. Nikoho samozřejmě neviděli...

Přišla jsem o notebook, 3 mobily, úplně nový foťák, objektiv, doklady, peníze, kreditky a co je nejhorší, ten zmetek mi sebral i pas. Klíč se nenašel, takže jsem se dovtípila, že když jsem mluvila na Skypu, zloděj mi vypnul proud, šlohl klíč ze zámku (větrala jsem) a čekal, až vyjdu ven...

Po cca 15 minutách dorazil na místo činu pan pojicajt. Se samopalem v ruce. Udělal kolečko kolem bungalovu a na nic nepřišel. Neměl ani psa.  Protože jsem slušně vychovaná, nabídla jsem mu pití (vodu, což je dle křížovek nejzdravější nápoj). On ale  neprojevil žádné nadšení pro zdravou výživu a ptal se, co všechno mám k pití. Vyžádal si bílé víno. Nalila jsem mu skleničku. Během sepisování mé výpovědi (ručně na pomačkaný kus papíru) se neostýchal sám si dolévat. Než odešel, zeptal se, co s tím zbytkem v lahvi (nechal tam cca 100ml). To už jsem opravdu žasla, ale s úsměvem mu odvětila, že si zbytek může samozřejmě odnést s sebou. Nebyl překvapen a lahev si se samozřejmostí odnesl. Aspoň, že poděkoval...

Z bungalovu jsem se ještě téhož večera vystěhovala do vedlejšího domečku ke kolegyni Charlotte, která tam měla volný pokoj. Tam budu do příštího víkendu, kdy se společně stěhujeme do podnájmu.

Já poslední dny řeším, jak dostat nový pas, jak se dostat k mým bankovním účtům, telefonním číslům atd. Podle výsledku jednání se všemi institucemi to vypadá, že jsem první občan ČR, který je dlouhodobě v zahraničí a něco takového se mu přihodilo. Na veškerých telefonních linkách bank a telefonních operátorů mě posílají do háje s tím, že mi nemohou pomoci, protože kartu mi do zahraničí poslat nemohou; přístup do internetového bankovnictví bez kódu, který mi chodil na telefonní číslo, nedostanu; na novou sim kartu poslanou do Ugandy můžu taky zapomenout. Navíc si  bez pasu neotevřu ani tady bankovní účet, takže nápad, že by mi mamka poslala peníze sem a já používala místní kartu, také není realizovatelný. 

Třešničkou na dortu je už jen to, že se pro nový pas budu muset otočit v ČR, protože nejbližší ambasáda v Nairobi mi pas vystavit nemůže. Nejbližším zastupitelským úřadem s touhle pravomocí je ten v Addis Abebě. Musela bych tam letět dvakrát a pro zhoršenou bezpečnostní situaci by mě tam místní zaměstnavatel ani nepustil.

Jo, a ty dva kluky, kteří ten večer byli sami doma a měli pozemek hlídat, zavřeli do cely předběžného zadržení. Prý v tom mají určitě prsty. Já si samozřejmě nejsem jistá, ale tady se s tím nepářou a když mají podezření, očividně podezřelého hned zabásnou.

Takže závěrem něco pozitivního - komu se po mně stýská, před Vánoci nejspíš budu v Praze :-)...