Jiný kraj, jiný mrav, jiný právní systém

O ugandském policistovi, který při sepisování mé výpovědi do sebe vyklopil lahev bílého vína jsem psala minule.  Jelikož mě místní policie nepřestává bavit, dneska s Vámi budu sdílet další zážitky.

Den po incidentu na místo činu přijela pro změnu policistka. Na rozdíl od policisty, se kterým jsem měla co do činění v neděli, měla zuby, takže jsem jí i celkem rozuměla.  Navíc nechtěla žádný alkohol, jen vodu, takže na mě hned ze začátku udělala dojem. Vyzvala mě, abych jí popsala, co se stalo. Když jsem odkazovala na svou výpověď podanou a sepsanou včera, odvětila mi, že to policista sepsal špatně, a že to chce slyšet ještě jednou. Celý kolotoč  jsem tedy absolvovala znovu.  Požádala jsem ji o vydání policejního protokolu o krádeži (bez něj nedostanu náhradní cestovní doklad).  Řekla mi, že protokol bude hotov další den (v úterý)  a že jí mám zavolat, než si pro něj pojedu.

Když jsem policistce v úterý dle domluvy volala, sdělila mi, že protokol bude až ve čtvrtek.  Ve čtvrtek odpoledne mi volal syn paní domácí. Prý si vzal týden dovolenou, aby mohl pomáhat policistům vyřešit můj případ. Trochu mě překvapilo, že mě kontaktuje on a ne policie, ale už se přestávám divit.  Policistka prý chtěla napsat protokol, ale jelikož neměla k dispozici informace o hodnotě ukradených věcí, nemohla.  Požádal mě tedy, ať mu sepíšu seznam ukradených věcí včetně jejich hodnoty a pošlu mu ho. Seznam ukradených věci včetně jejich hodnoty jsem předala tomu bezzubému policistovi v den krádeže - očividně sdílení dokumentace u ugandské policie nefunguje. Naštěstí jsem seznam měla vyfocený v telefonu kolegyně, takže jsem ho poslala synovi paní domácí znovu.  

V pátek jsem se dozvěděla, že k tomu, abych obdržela policejní protokol, musím se dostavit na policejní stanici pro formulář a následně jet zaplatit na speciální úřad poplatek ve výši 60,000 ugandských šilinků (cca 450 Kč).  Následně musím s potvrzením o jeho úhradě zpátky policejní stanici, kde dostanu protokol.

V pondělí ráno jsem se slavnostně vydala s potvrzením o zaplacení poplatku na policii. Dostalo mě, jak policejní stanice vypadala - polorozpadlý dům; policisti seděli venku na zemi; před stanicí prodával stánkař rolex (místní specialita); před stanicí prala v lavóru nějaká dáma oblečení; všude kolem spousta lidí pokřikujících něco v gandštině.  Škoda, že nemám foťák. Přikládám tedy alespoň printscreen z google maps, který sice nevykresluje přesně to, co popisuju, ale pro představu stačí.

Nebylo mi jasné, kdo je v tom hloučku lidí policista a kdo civilista, jelikož nošení uniformy je tu asi dobrovolné. Naštěstí jsem celkem rychle poznala policistku, se kterou jsem jednala (podle růžových bot, které měla na sobě i minule). Předala jsem jí jednu ze dvou kopií potvrzení o zaplacení, ale policistka mě požádala i o druhou kopii. Jestli ji chci prý okopírovat, musím za kopii zaplatit. Vysolila jsem tedy 2,000 šilinků.

Když policistka donesla protokol, sdělila mi, že je napsaný rukou a že ho teprve musí přepsat do počítače. Jelikož ale na policejní stanici nemají žádný počítač, musíme jít do internetové kavárny. Za použití počítače a tisk samozřejmě musím taky zaplatit. Dalších 3,000 šilinků. Jen pro ilustraci, daň z příjmu fyzickych osob je tu 35% oproti našim krásným 15%.

Když jsme se s vytištěným protokolem vrátili zpátky na stanici, směla jsem si protokol poprvé přečíst. Vedle špatně vyhláskovaného mého křestního jména chyběla na protokolu jakákoliv zmínka o tom, že mi byl odcizen pas a iphone. Dále jsem se na protokolu dočetla že „Osoby AB a CD ukradli to a ono“ (foto protokolu viz níže).

To už mě nadzvedlo ze židle. Kluci jsou už přes týden ve vězení, bez toho, aby existovaly důkazy, že věci ukradli oni, nebo že v tom měli prsty. A aniž by proběhlo soudní líčení, policistka je označila za zloděje. Jen tak náhodou jsem se dozvěděla, že soudní líčení proběhne následující den. Aniž by mě kdokoliv předvolal pro podání svědectví. Právní systém má tady hodně mezer. Všechno je relativní. Zaplať pán bůh za ten náš.

Přinutila jsem policistku, aby protokol přepsala. To znamenalo další cestu do internetové kavárny a dalších 3,000 šilinků. Po dvou hodinách přecházení mezi stanicí a internetovou kavárnou a postávání na slunci (židle nemají) jsem konečně dostala na protokol štempl a hurá pryč.