Tak a je tu zase nový rok! Doufám, že jste si všichni
užili Vánoce, strávili jste čas s Vašimi nejmilejšími a nejbližšími, přejedli
se cukroví, kapra a salátu. Já jsem na Vánoce, už asi mohu říct tradičně
(čtvrtým rokem po sobě), cestovala. Tentokráte jsme se s Pačákem vydali
na polární rovníkovou výpravu.
Naše výprava čítala celkem čtyři členy: mě, Honzu 1 (dále
jako Pačák); Honzu 2 (dále jako Honza), kterého jsme sehnali na cestovatelské
seznamce na Facebooku a Honzu 3 (dále jako Dolejšák), kámoš Pačákova kámoše,
který se rozhodl, že s námi vyrazí, tři dny před odletem. Nic moc
jsme o něm předem nevěděli, vlastně jenom to, že žije v Německu a má rád
alkohol. Hlavně ta druhá informace nás
ujistila v tom, že bude plnohodnotným členem výpravy.
V této sestavě jsme se prvně sešli 19.12. v Kampale.
Nakoupili jsme zásoby jídla, alkoholu, kartuše, matraci na střechu auta,
pojištění auta a další nezbytnosti. Aby se nám do kufru vešly bágly,
vymontovali kluci třetí řadu sedaček z auta. A taky dostali první
z jejich skvělých (v mých očích bláznivých) nápadů, a to, že ty
odmontované sedačky přidělají na střechu auta. Požitek z jízdy na střeše
bude prý mnohonásobně lepší, než kdybychom seděli jen na matraci. Byla jsem zásadně
proti (nechtěla jsem, aby sedačky zmokly a prášilo se na ně). Kluci mě nakonec
překecali na jednu sedačku.
20.12. brzy ráno jsme vyrazili z Kampaly na západ Ugandy.
Cestou jsme v jedné vesničce koupili míč, který Pačák zapomněl v Čechách
ve vlaku (pro případ, že by nás přepadla trudomyslnost). Taky
jsme si nechali ušít českou vlajku.
Večer jsme zakempili u jednoho z ledovcových jezer
v okolí Fort Portal. Našli jsme krásný plácek (fotbalové hřiště) u
kostela, kde jsme píchli stany; kluci rozdělali oheň a já uvařila první mňamku
na vařiči. Po chvíli nás přišli vyhodit dva chlápci s puškou. Pravili, že
jsme na soukromém pozemku a máme vypadnout. Zapojila jsem svůj šarm a začala
jsem s nimi vyjednávat, aby nás tam nechali přespat, což se mi po
chvíli podařilo!
Ráno jsme se vydali do Rwenzori mountains. Nemile
nás překvapilo vstupné 35 USD/osoba a povinnost zaplatit si guida za
dalších 35 USD/osoba. Tam už moje vyjednávací schopnosti nestačily. Dvě
stě osmdesát babek se nám rozhodně dát nechtělo. Rozhodli jsme se
proto vystoupit z oficiálních hranic národního parku a udělat si vlastní
trek - zadarmo. Vybrali jsme si jeden z okolních vrcholků a začali se
drápat nahoru. Cestička nás vedla mezi hliněnými domky, banánovými plantážemi a bramborovými
poli. Pěšina ale brzy skončila a nezbylo nic jiného, než pokračovat
nahoru skrz bramborové řádky. Po chvíli už jsme nešli polem, ale
prodírali se trnitým houštím. Na to Pačák neměl „koule“, tak se zbaběle vrátil
dolů :D a my tři hrdinně pokračovali (místy po čtyřech) dál. Když
jsme byli pořádně vysílení, nohy měli poškrábané do krve a vrcholek byl
pořád v nedohlednu, následovali jsme zbabělý čin Pačákův a
vraceli se dolů. Sestup byl ještě výživnější než výstup. Po chvilce
jsme na stráni potkali starou babičku bez bot. V ruce nesla
mačetu a na zádech velkou otep dříví a ještě se u toho usmívala. Přece jen
jsme se začali stydět. Poté, co jsme sestoupili (místy se
sesunuli) k autu, čekal na nás Pačák s bramborami (dostal je
jako dárek od nějaké paní).
Na mě kromě brambor a Pačáka čekal
ještě policista. "Dopustila jsem se vážného trestného činu a
musím zaplatit pokutu", upozornil mě. Stalo se totiž tohle: Než jsme
odešli na trek, musela jsem akutně letět na záchod. Kdo byl v nějaké
rozvojové zemi, asi ví, jak akutní to bylo. Aby mě nikdo
neviděl, schovala jsem se za kameny. Bohužel mám zřejmě moc velké pozadí, takže mě přece
jen někdo viděl a naprášil mě policistovi. Problém byl v tom, že
jsem tento skutek spáchala deset metrů od řeky a tím jsem ji prý znečistila.
Policista mi vyhrožoval i umístěním do cely, pokud pokutu nezaplatím. Po
desetiminutové debatě vyloženě „o hovně“ se mi ho podařilo uplatit půllitrovkou toniku.
Z Rwenzori mountains jsme se přesunuli do národního
parku Queen Elizabeth. Cestou se naše polární rovníková výprava zastavila na
rovníku.
V Queen Elizabeth jsme viděli slony, „rohatce“ (tak
jsme kdysi s Pačákem pojmenovali všechny srnky, antilopy, impaly, kudu
atd.), opice a buvoly. A taky nádherné scenérie.
Na Štědrý den ráno jsme se probudili u hrochů.
Udělali jsme s hrochama pár selfieček a vydali se na safari. Řídila jsem já a ačkoliv jsem naprosto skvělá řidička,
zapadla jsem s autem do bahna. Místo pozorování zvířat jsme proto strávili
ráno vyhrabáváním auta.
Po dvou hodinách se zadařilo dostat auto ven! Bylo přibližně 9 hodin a tak jsme byli zklamaní, že už
neuvidíme lvy (Queen Elizabeth je známá lvy, kteří odpočívají v korunách
fíkovníků právě v ranních hodinách). Zaměstnanci parku nás ale uklidnili,
že právě teď je ten správný čas na jejich pozorování a tak jsme celí natěšení vyrazili je
hledat. Ujeli jsme přibližně sedm kilometrů, když nám najednou
odešlo u auta řízení. Řízením myslím to, že najednou kola neposlouchaly volant
a jakkoliv se točilo volantem, auto jelo pořád rovně. A aby toho nebylo málo,
přestaly fungovat i brzdy. Naštěstí za volantem seděl borec Pačák, takže se nám
nic nestalo.
Perfektní situace. Jsme zaseklý uprostřed národního
parku, nikde nikdo a kolem nás (možná blízko) jsou lvi. Variantu, že by šel
někdo pro pomoc, jsme ihned zavrhli (před dvěma lety v Botswaně jsme
slyšeli historku, že se jednomu páru rozbilo na safari auto a chlápek šel do
dva kilometry vzdáleného kempu pro pomoc. Už ho nikdy nenašli...). Dostali jsme
nápad, že zavoláme do kanceláře národního parku, ale ani v průvodci, ani
na vstupence nebyl žádný kontakt. Chápu, nepotřebují, aby je otravovali
turisti. V průvodci byl ale naštěstí telefon na jeden z
nedalekých hotelů. Manažer hotelu byl moc ochotný a slíbil, že nám hned
posílá mechanika. "Hned" v Africe znamená něco jiného
než v Evropě, a tak jsme čekali, čekali a čekali.
Během čekání jsme si otevřeli konzervy s rybičkami,
abychom zvýšili šanci, že konečně uvidíme lvy (a že s nimi možná i
poobědváme). No a taky byl Štědrý den, tak to se ryba vyloženě hodila.
Lev nepřišel, ale zato se konečně objevil mechanik.
Trvalo to „pouhé“ čtyři hodiny od prvního telefonátu a musela jsem absolvovat
jen patnáct hovorů. Mechanik se podíval na závadu a řekl, že musíme
k němu do servisu. Během hodiny zprovoznil auto tak, abychom s ním
mohli pomalu dojet do 15 kilometrů vzdálené opravny. Cestou se řízení ještě
jednou rozbilo, takže jsme si dali další pauzu u cesty. Mechanik nám oznámil,
že auto bude ready další den ráno, takže bylo rozhodnuto, že Štědrý večer
oslavíme ve městě Kihihi a spát budeme v areálu opravny (dva v autě a dva na střeše).
Skvělý, v Kihihi mají dobrý rolex (chapati, vajíčko a
rajče) a pivo. A to je asi tak všechno...Večer jsme vyrazili do místního
vyhlášeného baru, kde jsme si dali ke štědrovečerní večeři hranolky s kečupem a gin s tonikem. Pokud vám to
jako štědrovečerní krmě připadá málo stylové, máte jistě pravdu, ale nám chutnalo.
Hlavně ten druhý chod. Honzovi tak moc, že si v noci ustlal u levého zadního
kola našeho fára a nechtěl se přemístit dovnitř :D.
O tom, co nám nadělil Ježíšek,
zase příště...
