Můj první business trip

O tom, že jedu na týden pryč, jsem se dozvěděla hodinu před odjezdem – v neděli ve dvě odpoledne. Naštěstí jsem byla tou dobou doma, takže jsem zrušila všechny plánované aktivity, v rychlosti naházela pár věcí do kufru a společně s kolegyní Cathrine a řidičem jsme vyrazili do města Soroti. Cestou nás zastavil policista, a i když neshledal žádný problém na autě ani v dokladech, vyžádal si úplatek. Konkrétně řekl, že venku je taaak horko a že má žízeň.  Já bych z toho nepochopila, že chce peníze, ale Cathy hned věděla, o co jde. Dali jsme mu 2000 šilinků a frčeli dál. Kolem deváté večer jsme konečně dorazili do hotelu v Soroti.

Následující ráno jsme se dostavili na místo, kde se konal workshop. Šlo o regionální dvoudenní workshop k prevenci, diagnostice a léčbě HIV/AIDS u dětí a náctiletých, který jsme pořádali společně s ministerstvem zdravotnictví. Ministerstvo svolalo neziskové organizace, které se v této oblasti v regionu angažují, zástupce jednotlivých okresů, pediatry, zdravotníky a HIV pozitivní teenagery. Cílem workshopu bylo poskytnout regionu nové informace a statistiky; získat relevantní feedback k tomu, co v jednotlivých okresech funguje a co ne; a především s nimi identifikovat slabá místa a následně vytvořit akční plán na další měsíce.

Workshop měl začít v osm, ovšem tou dobou nás tam bylo pouze pět – já s Cathrine a zástupci ministerstva. První účastníci dorazili v 11 hodin, v 11.30 jsme se rozhodli nečekat dál a workshop zahájili. Každý jsme se měli představit, říct, kde pracujeme, jakou pozici zastáváme a zda jsme single nebo ne! To se ukázalo jako celkem slušný ice breaker, takže až budu pořádat nějaký workshop v Čechách, taky tím začnu. Pak jsme se společně pomodlili – to by se v Čechách myslím neuchytilo.

Zejména feedback od HIV pozitivních teenagerů byl přínosem. Dozvěděli jsme se, že některé matky nedávají svým dětem léky, ale místo toho je přidávají prasatům a dobytku do krmení – ti prý po lécích na léčbu HIV/AIDS lépe tloustnou a dají se pak prodat za víc peněz.  Samozřejmě se jedná o léky poskytované nemocným zadarmo. Antikoncepce prý zase výborně funguje na kuřata.  Jen pro ilustraci, v průměru má ugandská žena sedm dětí (a převážná většina mých kolegů má děti dvě, takže na vesnicích  to bude v průměru tak třináct kousků). Z toho logicky vyplývá, že kromě těch kuřat zřejmě nikdo antikoncepci neužívá.   

Taky mi při obědové pauze Vinnie z Ministerstva zdravotnictví vyprávěla tenhle příběh, co se jí před pár lety skutečně stal: 

Jednoho dne večer přišla Vinnie domů a zjistila, že v pokoji není sama. Na posteli ležel látkový uzlíček. A v něm novorozeně.  Rysy toho miminka něčím připomínaly Viniinu sousedku. Doposud si sice nepovšimla, že by snad sousedka byla těhotná, ale přesto první kroky vedly do jejího příbytku. Když se však po ní v domku sháněla, nikde nikdo. Zmizela i se svými věcmi. Hodně divné...Ten večer byla osmnáctiletá Vinnie doma bez rodičů. Vůbec netušila, co se řvoucím miminem dělat, ale naštěstí dostala spásný nápad, že mu dá vlažnou vodu s cukrem. To pomohlo! Celou noc nespala a netrpělivě čekala na rozednění. Ráno chlapečkovi sehnala nějaké hadříky a vypravila se sehnat mu rodiče. Věděla, že se sousedka vídala s jedním klukem, který pracoval na trhu. Našla ho, on však samozřejmě otcovství popřel. Nakonec ještě Vinnie dostala hromadný pojeb od trhovců, že ona je ta nezodpovědná matka, která si užívá s kde kým a pak se ani nechce postarat o vlastní dítě. Skončila na policii. Policie se ptala na jméno chlapečka, tak Vinnie vymyslela Iklai Emma. Aby jí policie uvěřila, že to není její dítě, musela jim ukázat svoje ploché břicho. Policie po pár hodinách našla matku Iklai Emmmy (opravdu to byla ta sousedka) a přinutila ji postarat se o chlapečka. Teď už mu je 5 roků a co Vinnie ví z doslechu, po dvou letech ho matka opustila a naštěstí se „pochlapil“ jeho otec, se kterým teď Iklai Emma vyrůstá.

V úterý večer jsme navštívili Cathrininu rodinu, která bydlí ve vesnici Obulamu za Soroti. Lidi tam pořád bydlí v původních domech – tzv. manyattas. Rodina mé kolegyně je pokroková, takže vedle tradiční manyatty mají postavený i zděný domek. Samozřejmě tam nemají elektřinu ani přívod vody – využívají solární energii a pro vodu chodí k několik kilometrů daleké pumpě. Moc vřele mě přivítali a dostaly jsme na uvítanou čaj a buráky.

Další den ráno Cathrine na trhu nakoupila 3kg masa, 3 kg cukru, 20 mýdel, prací prášek, 5 kg brambor, přibližně 50 plantainů (slané banány, ze kterých se vaří matooke kaše – viz odkaz), 3 kg cibule, 3 kg rajčat, 1 kg zázvoru a 5 kg banánů. To všechno jsme dovezli její rodině. Jejich štěstí z jídla se nedá slovy popsat. Mrkněte na fotky...

 Zleva Cathy, její dědeček, já, Cathyina maminka/teta (v kmeni Iteso, ke kterému tahle rodina patří jsou pro děti mámou i všechny máminy sestry), Cathy babička a nějaká tetka

 Cathyina babička

 Cathyina neteř

Všichni nejradši sedí na zemi...

 Tradiční manyatta (využívají ji jako kuchyň)

 Neteř s maminkou

Nechápu, jak zvládají mít takhle bílé tričko, když perou ve studené vodě v ruce. Já to nezvládám ani v pračce.

S umýváním nádobí pomáhá i slepice :-)

Holky zkoumají Pedro žvýkačky :-)

Teď už jsme ve městě Moroto, je 15:10 a workshop, který měl začít zase v 8 ráno, ještě nezačal. Tak snad tu nevysedím důlek...

Proč jsem v Ugandě

Konečně jsem se dokopala k tomu napsat vám, proč jsem tady. Ve svých osmadvaceti letech jsem se rozhodla, že se chci vymanit ze soukolí, jehož jsem součástí a jehož činnost mi přestává dávat smysl. Že potřebuju dělat víc to, co mě baví a co mi přináší potěšení, než to, co konformní většina pokládá za správné, o čem má za to, že se to sluší a patří a co ode mě očekává.

Takže jsem se rozhodla na nějaký čas odjet pryč z ČR dělat něco, co mě bude naplňovat. Zkusit změnit stereotyp a hledat práci, jejíž výsledky mě osobně motivují a ostatním přinášejí skutečný prospěch. Los padl na Afriku. Konkrétně na Ugandu proto, že se tu nabízela pracovní pozice,  která splňovala moji představu, motivovala mě a měla jsem pro ni požadovanou kvalifikaci. A taky proto, že zde loni byli na dovolené kamarádi a hrozně tuhle zemi vychvalovali (díky Tome a Marťo za inspiraci!).

A co teda přesně dělám? Pracuju v Clinton Health Access Initiative (CHAI) - neziskovce, která usiluje o zlepšení zdravotnických systémů v rozvojových zemích. Založil ji v roce 2002 Bill Clinton s cílem posílit prevenci a léčbu HIV/AIDS. Jen pro ilustraci, na světě žije  v současnosti 36,7 millionů lidí nakažených HIV;  v Ugandě je to přibližně 1,5 milionu (z toho přibližně 100 tisíc dětí).  

V dnešní době se CHAI zabývá nejen HIV/AIDS, ale i malárií, tuberkulózou, průjmovými onemocněními, přístupem obyvatelstva k očkování a dalšími tíživými oblastmi zdravotnictví v přibližně třiceti zemích třetího světa.

Já konkrétně jsem součástí týmu, který se věnuje diagnostice  HIV/AIDS. Jak pouhé diagnostice přítomnosti viru v těle, tak monitorování pacientů při antiretrovirální terapii (léčbě HIV/AIDS). V dnešní době už totiž existují léky, které dokáží aktivitu viru v těle snížit natolik, že se nakažený může dožít téměř stejného věku jako průměrný obyvatel (v Ugandě tedy přibližně 50 let). Při léčbě je ovšem nesmírně důležité sledovat množství viru v těle a podle toho uzpůsobovat typ podávaného léku a dávkování.

Mým úkolem je zlepšit v Ugandě testování HIV/AIDS prostřednictvím tzv. point of care (POC) přístrojů. POC přístroje umožňují provádět testování přímo tam, kde je pacient a získat výsledky do několika minut.  Většinou bez využití elektřiny. Pro Ugandu mají tyhle přistroje obrovský potenciál. V současnosti se odebrané vzorky posílají do centrální laboratoře a výsledky se dostanou zpátky k pacientovi (pokud se neztratí či neponičí) většinou za měsíc až dva. Což je v případě nakažení HIV tak dlouhá doba, že pacient může do doby, než získá výsledky a zahájí se léčba, i zemřít.  

Systém funguje v současnosti tak, že pacient musí přijít do zdravotnického zařízení, kde mu sestřička odebere vzorek krve. Někteří vesničané to mají do střediska třeba i desítky kilometrů a musí tyhle obrovské vzdálenosti zdolávat pěšky (většinou bosi, matky s dětmi na zádech, pokud jsou skutečně nemocní, pak celkově oslabení a vyčerpaní). Jednou za týden sem přijede vyzvednout vzorky chlápek na motorce a odveze je do nejbližší nemocnice. Tam je zabalí a pošlou poštou do centrální laboratoře v Kampale.k vyhodnocení. Výsledky se dostávají zpátky k pacientům naprosto stejným způsobem jako probíhá jejich sběr – tedy poštou a pak prostřednictvím chlápka na motorce. 

Než ale začnu se samotnou implementací POC do praxe, musím společně s kolegy přesvědčit místní vládu o jejich přínosu. Což nebude úplně jednoduché. Vláda totiž do výstavby centrální laboratoře (oficiálně otevřené před dvěma týdny) investovala nemalé prostředky, někteří úředníci jsou na současný systém převelice pyšní a do změny systému se nijak nehrnou. Ale pro nás je to výzva, kterou pokládáme za důležitou a já pevně věřím, že to zvládneme! Držte nám pěsti ;-).

P.S.

Pár hodin poté, co jsem si načrtla koncept tohoto článku, v němž se pokouším vysvětlit, co mě vedlo k rozhodnutí změnit zaběhnutý životní stereotyp, se mi dostal víceméně náhodně do ruky článek mého oblíbence Petra Horkého v listopadovém Žluťáku.        

Vřele doporučuji k přečtení! I kdybych se sebevíc snažila, nemohla bych svou motivaci vyjádřit lépe. 

"Podle jistého starořeckého pravidla se čas dá označovat dvěma slovy: chronos a kairos. Chronos je ten čas, který měří všem stejně, který vytváří hodinky. A kairos je ten čas, který nás naplňuje, baví. Chronos tedy každému měří stejně, ale kairos, toho má každý jiné množství. Záleží na tom, jak často děláme to, co nám přináší náplň, radost."  

Kéž bych dokázala chronos, jenž je mi souzen, proměnit v kairos! Totéž přeji i Vám :-).